život v závorce

Skládám dohromady vzpomínky roztrhané jako papír.Procházím pochmurným městem.Je tma.Již pouze několik světel na tom hnusném paneláku.Jak ošklivá ,šedivá budova to je!Celé město takových budov!Stmívá se a až se strašidelnou přesností se rozsvicí světla ,podtrhující chmurnou náladu chladné automatizace.
Vše se děje tak přesně ,bez zásahu člověka.Onen inteligentní tvor si vytvořil realitu ,která se o něj postará a neuvědomuje si utahující se spirálu technického vývoje a vzájemné nepřístupnosti.Pomalu ,tiše se probírám z téměř meditativního stavu a zjišťuji ,že hypnotizuji pohledem bledou ,bzučící lampu ,vrhající své mrtvolně bledé světlo do nekonečné žluti zapadajícího slunce.Bzučet přestává a světlo ještě bledne.Již je bílé ,jako ten papír ,co je na ní přilepen ,hledajíc ztraceného psa.Kdy už to vzdal?Kolik dnů ,či let?Jsme snad je odrazem vlastní existence?V hlavě se mi míhá spoustu otázek.Kdy dojdu odpovědi?Již docházím.Přemýtám.Přemýšlím.Očekávám.