Vůně spálené pryskyřice

Vůně spálené pryskyřice

Už několik dní bylo nebe olověně šedé.
Přesto nebyla tma,
slunce zářilo se zvláštní intenzitou.
Byla v tom palčivost,
vztek, podivný zápal,
i hmyz se choval agresivně,
jako v horečnatém předurčení
očekávání čehosi nepozemského.
Svět byl jako obraz v obraze,
kterému nesedí rám,
malba, pod kterou se skrývá skutečnost,
jež je rozumem neuchopitelná.

Přestal jsem tedy nad tím přemýšlet,
přestal jsem to obracet ze všech stran a zkoumat,
a jen jsem čekal.
Západy slunce byly téměř lahvově zelené
a noci?
Nikdy jsem neslyšel takové ticho.
A pak to přišlo.

Uprostřed noci obrovská rána,
hukot,
všechno se zatřáslo,
podivná tlaková vlna mě tlačila na lůžko,
chvíli jsem byl úplně mimo.
Nevěděl jestli nespadla celá chata
a jestli se právě nerozpadám na molekuly.
Když jsem se odvážil vyhlédnout ven,
okolí zalévala mihotavá záře.
Stála jsi venku a plápolala,
jen tak, nikde nic a nikdo,
jen návštěvnice spadlá z nebe,
čeho ses dotkla pohledem, to jsi osvětlovala.
Bylo mi jasné,
že bys osvětlila i drásavou palčivost obrazů Edvarda Munche.

Vyšel jsem ven jako v snách,
s cílem se tě dotknout,
cítil jsem, že je to nebezpečné,
ale právě ta nedoknutelnost mě lákala.
Blížil jsem se opatrně a pomalu,
už na dva metry od tebe,
bylo znát jak sáláš
a když jsem stál proti tobě,
myslel jsem, že se mi seškvaří vousy i vlasy,
ale stála jsi dosud klidně a jen si mě se zájmem prohlížela.
Vždyť co by ti tvor jako já mohl udělat?
Jen lehkým výbojem z tvé elektrické ruky
jsi mě mohla vymazat ze světa.

Byl jsem ti tak blízko,
viděl tvou namodralou auru,
slyšel praskání a temný hukot ohně
a tušil, že tvé jádro musí být z antihmoty.
V mém nitru se rozhořel požár,
spalovala jsi mě,
jako prvotní peklo, před vznikem života.
A pak jsem puknul jako roztoužené zrnko kukuřice,
pražila sis mě na pánvi,
když jsi mě líbala.
Dál nevím nic.
Umřel jsem, zmizel, přestal existovat.

Probral jsem se
a nevím po jak dlouhé době.
Ležel jsem v blátě a mokré trávě,
hustě pršelo,
já všechno promáčené,
jen kousek ode mne ohořelá, nízká borovice.
Byl to jen pahýl, torzo zčernalého dřeva,
do prostoru trčely holé, sežehnuté větve,
jako zoufalé ruce,
na těle rána po rozštípnutí.
Přitisknul jsem se k tobě
a snažil se ještě zachytit,
že jsi tu byla.

Plná puchýřů,
zanechávala jsi mi na obličeji a rukou
černou stopu mokrého popela.
Voněla jsi smrtí a spálenou mízou.
Sladká.