Dospělost

Proč mi tak vadí skřípění zubů,
co vytrhnou ze snu,
i největšího spáče.
To ty a tvé spaní,
to mi tak vadí.
Vzbuď se.
Přítomnost pláče.
Budoucnost růžová,
minulost černá,
přítomnost pláče,
a občas i škemrá,
o tvoji přízeň,
co promění se v žízeň,
kterou snad uhasí,
jen skřípění zubů největšího spáče.
To se to skáče,
od radosti, vesele,
když budoucnost růžová,
na dně postele,
směje se i pláče,
radostí…
A stále skáče.
Hrdostí…
A pýchou se dme.
Škoda jen, že ne sama ze sebe.
To dospělost, ta naučila,
i největšího rváče,
spát,
taky plakat,
a hořce jemu přisoudila,
osud,
co sama by si nevěštila.
Přítomnost pláče.
Já pláču s ní.
Pro tebe.
Pro duši.
Pro radost v ní.
Prostě kvůli všemu.
Žádná deprese.
Jenom živé vyjádření,
pestrá exprese.
Pocitů,
a lásky,
kvůli které přítomnost pláče.
Ach, dospělosti…
Nauč mě vrátit se,
tam,
kde plakat budu jenom,
když rozbiju si koleno.
Nebo kvůli vrtání zubů.
Skřípění zubů…
Největšího spáče.
Otupělého…
Oploštělého…
Ach, dospělosti…
Nedělej z nás hadrové panáky.
Nech nás rozum ztrácet.
Protože…
Přítomnost pláče.
A my s ní.