About a girl

» autorka: Eleyn
„Joan Franklinová byla skvělá!“ praštil jsem pěstí do stolu. Co tihle burani o tom mohli vědět. Z jejich potu čpěla laciná whisky a taky to pivo, co chutnalo jako chcanky. Dennodenně se jím tady nalívali, v tomhle pajzlu, ve kterým se nic nezměnilo od čtyřicátých let. Někdy sem zajdu i já, zavzpomínat na starý časy, co se s odstupem zdají být i dobrý. Třeba doba s Joan Franklinovou, tou praštěnou servírkou, která mi na účtenky s oblibou kreslila sluníčka s udiveným výrazem.
Když si vzpomenu, jako moc jsem to tady nenáviděl, musím se smát. Za tolik let se vůbec nic nezměnilo, vůbec nic. V téhle pustině zastavili kostelní hodiny. A třeba k tomu měli i důvod. Protože s ohledem na okolnosti, s ohledem na minulost, kdyby to takhle šlo dál, svět by mohl být ještě o pár stupňů zvrácenější, než je teď.
Vítejte ve městě zrad, vzteku a smrti, to by mělo viset na cedulích, ačkoliv nejspíš zbytečně. Do týhle díry páchlo málo lidí a kdo přijel, dal si záležet na tom, aby co nejdříve zase vypadnul. Možná to tu někdo proklel dlouhou dobu před tím, než se narodili otcové našich otců. Smrděla tu zatuchlina, na každém kroku. Kdo mohl, sbalil kufry a zmizel neznámo kam. A přesto se stále našly spousty zoufalců, co tady zůstávaly.
Dříve mě tu držela právě Joan. Oba jsme byli tak mladí. Mladí a naivní. Malovali jsme si budoucnost na podtácky od piva a snili o tom, jak se odstěhujeme, koupíme spolu nějaký malý penzion a osvobodíme se z pout tohoto města. Ty dny, kdy jsme se téměř bezstarostně poflakovali ulicemi a dělali si srandu z pana Foxlera, jak se každý den rozčiloval, že mu někdo krade noviny. Pravidelně jsem chodil za Joan na snídani právě do tohoto pajzlu, vždycky mi udělala osmažený vajíčka a kávu.
Často přemýšlím, jak vlastně Joan Franklinová skončila. A kde. Když se to stalo, napsal jsem jí několik dopisů. Nikdy neodpověděla, bůh ví, jestli se k ní vůbec ty dopisy dostaly. Třeba je její otec spálil, třeba se Joan odstěhovala dřív, než jsem čekal. Nebo se prostě jen zlobila.
Nepomohl jsem jí, když to nejvíc potřebovala. Podrazil jsem ji, nevědomky. Ale co jsem mohl dělat? Nic mi neřekla. Ze dne na den se mnou přestala mluvit, nerozuměl jsem tomu. Ptal jsem se jí, ale ignorovala mě. Dívala se skrze mě a mlčela. Sebral jsem tátovo auto a odjel za matkou do Californie. Pokoušel jsem se nějak vzpamatoval z toho němého rozchodu, tou dobou jsem začal hodně pít.
Když mi zavolal šerif a ptal se na Joan, vyděsilo mě to. Řekl jsem mu, že jsem ji dlouho neviděl, on cosi odpověděl a zavěsil. Okamžitě jsem se rozjel zpátky, něco mi říkalo, že se muselo přihodit něco zlýho. Ani jsem se nezastavil v otcově domě, snažil jsem se najít Joan. Až u ní v práci mi řekli, že ji zatkli. Podezření z vraždy. Její strýc.
Nevěřil jsem vlastním uším. A ještě větší šokem pro mě bylo, když mi Joan řekla, že ho skutečně zabila. Plakala. Než se ukázalo, že ji její strýc opakovaně znásilňoval, celé město ji nenávidělo. Z milé ztřeštěné Joan Franklinové se stal vyvrhel. Vrátil jsem se do města a pronajal si pokoj v motelu, dokud se to nějak nevyřeší. Chtěl jsem jí být nablízku jak jen to šlo. Krom toho, že jsem ji pořád šíleně miloval, zahrály důležitou roli i výčitky svědomí. Vždyť kdybych nebyl býval tak zbaběle neutekl, mohl jsem jí pomoci. Nebo bych ho zabil sám.
Když soudce očistil její jméno, vydrželo nám to společně sotva pár měsíců. Vzájemně jsme si lezli na nervy, věčně jsme se hádali. Přispěl na tom hlavně fakt, že ji stále spoustu lidí z města odsuzovalo a za zády pomlouvalo. Přestala kvůli tomu v práci a žádala mě, abychom se odstěhovali. Samozřejmě, že jsem jí chtěl vyhovět, vždyť i já to tam neměl rád, ale měli jsme s bídou na to, abychom utáhli nájem, stěhování nepřipadalo v úvahu. A když Joan nevydělávala, byli jsme na mizině úplně.
Rozchod byl jen další věcí na seznamu toho, co s sebou ta vražda vzala jako daň. Joan kvůli tomu dělala hrozné scény, ale že to skončilo, jsme věděli oba už dávno. Museli jsme si od sebe odpočinout. Odmítala to akceptovat, až jsem si jednou sbalil věci, nechal jí poslední peníze na nájem a vrátil se do Californie.
Tenhle druhý útěk od ní mě stál srdce. Poslal jsem jí spousty dopisů, ve kterých jsem se omlouval a děkoval jí za čas, co jsem s ním mohl strávit. Zbytečně. Do práce nevstávám, svou ženu nemiluju. Ale pro naše dvě děti má cenu, abychom spolu zůstali. Naučili jsme se spolu žít a respektovat se. To krásný se víc nahradit nedá.
„Kdo jsi, abys tady mohl vykřikovat o Joan Franklinový, co?!“ osopil se na mě jeden ze starých ochlastů s knírkem od vedlejšího stolu. Žena přibližně v mém věku se po nás otočila. Možná ji náš křik pohoršil. Ale já musel. Nemohl jsem ji tu takhle nechat urážet. Vyměnili jsme si ještě pár ostrých vět, než padla první rána. Až barman nás od sebe odtrhnul, ten chlap odešel. Chtěl jsem jít taky, když mi nějaký mladý kluk podal přeloženou účtenku a prapodivně se usmál. Až v autě jsem si uvědomil, s kým tam ten chlapec celou dobu seděl. ta žena, co se pohoršovala nad naším sporem. A možná se nepohoršovala, možná si jen vzpomněla. Tak jako já.
Tipů: 2
» 14.05.15
» komentářů: 1
» čteno: 844(5)
» posláno: 0


» 14.05.2015 - 10:57
Líbí. ST

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Drahá | Následující: Nada más

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.