Stydlín

Věčně mladý býti nemohu.
Jednou mě dají do hrobu,
zasypou a co potom?
Zatím žiju v téhle samotě bývá úzko.
Někdy je černé a potom bílé.
Jako kameny posázené k vile.
Nebo v zimě, když je kluzko.
Asi už mám nějaký ten rok.
Nepřičítám sobě ani krok.
A do hlavy si vtloukám,
že každé jaro patří loukám.,
Lidství nebo snad božství?
Je toho velké množství.
Svět se diví, žasne.
Líčím tady, že bývá krásně.
Chvěji se po celém těle,
že zkušenost je kus nepřítele.
Ve stejné cele jako loni.
Ne já, ale za to mohou oni.
Vymlouvám se, že tu jsem
a zítra už nebudu.
Něco je ze mě, něco z přeludu.
Kde jsem?