Kráčím ulicí

Kráčím ulicí, nohy mám tak ochablé, že se musím přidržovat zdí, sotva se ploužím a musím každou chvíli zastavit. Proti mně kráčí stařena se psem. Když ji míjím, říká psovi: "To jsou nestydy nestydatý. Ožerou se a sotva lezou."
Byly to mé poslední kroky.
Odpoutala jsem se od zdi a přešla ulici. Hned na pokraji parčíku stála lavička, mohla jsem si chvíli odpočinout. Opřela jsem hlavu o opěradlo a hleděla přivřenýma očima vzhůru, velmi unavená. Přímo přede mnou se rozpínala mohutná pětiprstá větev, která na svém konci chřestila několika velkými uschlými listy. Měsíc tu větev obléval šedavým svitem. Na okamžik mi připadlo, že ožila a napřahuje na mě své dravé pařáty. Okraj mraku , který se táhl k měsíci duhovatěl a rozšířil se v jakýsi jícen, z jehož hlubiny vycházela divná záře.
Bylo to zlatisté, téměř neskutečné světlo, které kupodivu stále jasnělo, až jeho plameny začaly šlehat přes okraje, a já uviděla , jak z plamenů stoupá mlhavá pára plná barevných odlesků, odlupuje se od nich a klesá ke mně.
Ale teprve až se páry zcela přiblížily jsem poznala, že jsou nadány vnitřní schopností měnit tvar. Zároveň tu byla náhlá až závratná slast. Ustrnulo to v prostoru přede mnou a dívalo se to na mě.
"Kdo jsi?"
"Já jsem já, přicházím odnikud a odevšad."
"Uslyšel mě? Najde mě? Máš tvář, která mi připadá známá. Jakou má tvář? Laskavou jako ty?"
"Je mé podstaty a tvé podstaty. Je zcela odlišná od fyzické, nechápeš to?"
"Jsem bez něho opuštěná, najde mě?"
"Jeho duše tě najde, už nikdy nebudeš opuštěná."
"Zůstaň se mnou, je mi s tebou dobře, záříš, máš vůni."
"Ne, jen jsem ti doneslo jeho povzdech, jediný, aby ses cítila šťastnější, on je už dávno u tebe, jen to ještě sám neví."

A najednou se to prudce vzneslo, začalo to ztrácet tvar i jas. Cítila jsem palčivost v hrdle, byla jsem tak lehká a nevnímala vůbec svoje tělo. Vstala jsem a jako omámená  kráčela setmělou a vyprázdněnou ulicí.