Mlha

Stanula jsem na vrcholu hory, nad údolím moře mlhy, ze které se sousední hory vynořovaly jen jako zatopené ostrůvky nebo špice věží. V takové scenérii to nebyla malá ranní mlha, ale celá mlžná krajina, která možná ani nikdy jinou krajinou nebyla. Mlha se přelévala velmi pomalu, a vždy tu byla spodnější vrstva, která nedovolila zahlédnout dno. To dno možná vůbec nebylo tam, kde by se dalo obyčejně čekat. Nebe se sesypalo, mohla jsem stát i nad mraky. Průjezd skrze ni dolů byl zakaleně šedavý, vzduch vodní. Mlha nedává spatřit přechody ani hranice, stírá je, popírá jejich existenci. Zvýrazňuje propojenost skupenství, nebo nasává všechno do jedné nádoby, do které si pak sama lehne. Najednou stojím dole a nemůžu dohlédnout vrchol hory. Mlha polykačka.

Něco málo po šesté ráno, vezu se střídavě chvíli podél fjordů, chvíli objíždíme téměř kolmé a tím obrovitější hory. Moře je odtud nekonečné, houpe pár malých loděk a mlžnou louku prorůstající v lesy skalních stěn. Jsme za horou. Přímo proti nám zpoza ní vystoupilo slunce rozprostřené po celém plánu korun. Nezachytitelná mlha ho rozsekala a rozstřelila do široka. Jedno velké transparentní slunce a za ním, nebýt oslněni, očekáváme opět kus země, na kterou se jinak světlo snáší shora. Mlha teď pochytila od slunce něco šťastného a trochu se poodhalila. Pořád dost nenápadně. Slunce zalidnilo celý les od vrcholu až ke stromům rostoucím teď na místě, kde jsme viděli moře. Nad vršky jehličnanů se vine mlha jako nafukovací hračka nebo obří bublina, provokující špice stromů. Slunce se vznáší pomalu taky, otepluje se a mlžná síť propouští své iluze skutečnosti.

Mlha proměňuje zvláštním způsobem také světlo. Roztříští ho a rozeseje. I pole zajatá po obou stranách nízkou mlhou, jako by ji tu pěstovali, působí neobvykle. Postupně jsem mlhu začala chápat skrze její symboliku mlžení, snění, zastírání, znejistění, zmatení nebo dezorientace. To, co je blízko, působí na pohled stejně, ale až na ten druhý, protože první oko vidí objekt i s jeho okolím, které je právě někde jinde, za mlhou. Jako by tu nebylo. Známé věci na známých místech známe tak samozřejmě spjaté se svým okolím. Při pohledu z okna dokonce vypadají pokaždé stejně, když se díváme z jediného úhlu den co den. To, co je o něco dál, je mlhou částečně až úplně přikryto, a tady nastává okamžik, kdy máme možnost představit si prostor, který jindy může být zaplněný, zastavěný, vyňatý. Co tam vlastně bylo.. Nevím, přesto že si nemůžu nevšimnout, že to zmizelo. Pátrám v paměti, protože ten pohled jsem si připomínala denně, a tím se pozorování proměnilo v jednorázové ztotožnění a detekci shody mezi obrazem zapsaným v člověku a obrazem viděným. Spíše než paměť pracuje podprahové vnímání. Pohled každého dne stejně tak neznáme jako je nám známý. Je jen označován jako stejný, ne pokaždé znovu zkoumán.

Paradox mlhy vidím v tom, že odděluje a pohlcuje v celek zároveň. Vše se v ní ztrácí, jako by opustilo své formy, barvy, siluety. Díky ní vnímáme i vzdušný prostor, který si možná mnohdy neuvědomíme. Odděluje, ačkoli sama je amorfní a éterická. Odděluje opticky, díky naší vzdálenosti, ze které pozorujeme jev. Zahrnuje v sobě něco spojujícího, ne dualistického. Propojuje nás s okolím, v té chvíli už sami stojíme v mze.

Do mého života mlha vstupuje jako princip mystifikace. Záhadně nabyté dojmy, nepravdivé vzpomínky, scestné domněnky. Nevysledovatelné obrysy myšlenek, které mi bývají cizí. Přičítám to mlze a nemůžu si nevšimnout, že ostatní se také potýkají s atmosférickými jevy. Ale to jsem se jen snažila vystoupit z mlhy a za zády ji pojmenovat. Je tu se mnou nejen chladná rána a večery. Táhne se jako stín a pomocník v příliš jasných chvílích, které zvládám díky jejím kouřovým sklíčkům.