Po ránu...

Ospalé ráno
políbí den
stříbrnou bránou
pak zmizí ven

jako ten sen
ztrácí se v bdění
bez tebe den
je a přitom není

vzpomínky mile
tulí se v rose
třpytí se chvíle
čisté a bosé

naivně v čase
uvízla s vůni
otázka v hlase
milovat umí ?

nebo jen něžná
snad je to hra
a ona kněžna
zvyklá jen brát

na kolik polibků
její rty jsou ?
vteřiny prožitků
přece nelžou

i kdyby příště
byla už minulost
jedno vím jistě
bylas tu pro radost