Tichá cesta od Rytíře

A cestou od Rytíře občůrává stromky. Břízky podél cest. Zpitý pivem. Nebo laciným vínem. Už ani nevím, jestli stojí za to zmiňovat se o něm. Pouhý úkaz stereotypu, který chtě-nechtě utkví v hlavě. Ale možná, že tohle k tomu prostě patří. K životu věčně na cestě mezi domovem a.... Čím vlastně?
Poslední dobou, zdá se, je všechno jinak. Kde je doma...a kde je potom to, co už se ani neodvážím pojmenovávat? Hodnoty se přetočily. Možná jsem jen o něco víc dospěla. A možná ztratila kousek sebe. Ačkoliv...vyrůstal ve mně přece nový život, nemohla jsem ztratit zase tolik!
Cesta z vlakového nádraží byla stejně stejná jako vždycky. Stejný pach. Stejné stopy. Stejné hlasy. Když jsem se blížila k hospodě U Rytíře, vzpomněla jsem si na toho zakrslého muže. Patřil sem. Jako nikdo jiný. A možná, že i byl důležitý, i když teď to sotva bylo podstatné. Dával celému tomu koloběhu nějaký řád. Koloběhu, který měl brzo skončit.
Dobře, přiznávám, bála jsem se. O to víc, že jsem nevěděla, jak to všechno bude vypadat. Nikdy jsem nechtěla děti. Nenávidím děti. Ale na to mrně jsem se těšila. Bylo součástí mě. Duševně i fyzicky. A ačkoliv jsem ho prve tolik proklínala, přirostl ke mně. Ještě pořád jsem mu říkala „plod“. Dát tomu jméno, ukázala bych, že se dostávám do stavu, kdy to považuji za normální. Ale pořád ve mně hlodal červíček pochybností.
Ten zakrslý muž tam byl. Ještě seděl uvnitř. Popíjel pivo. Čerstvě natočené. Pořád mělo pořádnou čepici. Držel okolo pasu starší ženu. Usmíval se chtivými rty. Slizké. Instalatér snažící se ukousnout co nejvíce z laně lapené do pytláckého oka. A laň se nebránila. S fanatickou oddaností mu hleděla do tváře a pozorně naslouchala jeho slovům. Líbilo se jí to.
Zase bude močit po břízkách, napadlo mě pošetile. Potom přijde domů, odrhne se starým rýžákem a usne. Celou noc bude chrápat. A až se probudí, na stole bude mít přichystanou snídani. Pozdní snídani, skoro oběd. Laň mu přinese polévku. Celou ji polije maggi a ženě věnuje jeden laciný polibek. Během jídla stihne přečíst horoskop na Seznamu. A až se nají, uvaří mu laň kávu. Tu nejlevnější. Protože nejlepší káva je v Hypernově u rybiček.
Jarek Nohavica mi hrál ve sluchátkách, která jsem právě strčila do uší. Jako by se nic nedělo. Jako bych se jen obyčejně vracela z práce domů. A kdyby se někdo z vás na anděla ptal...
Samozřejmě, že to bylo jiné! Zatraceně. Dobře jsem to věděla. Akorát jsem si to odmítala připustit. Už v Olomouci jsem si koupila krabičku cigaret. Jenomže pro „plod“ to nebylo zdravé. Věděla jsem, že teď se možná zdálo všechno v pořádku, ale až touhle cestou půjdu zpátky, bude to jiné. Špatné. Zlé.
Přivítala jsem manžela strohým pozdravem. Díval se na televizi, před sebou otevřené lahvové pivo. „Odcházím,“ odtušila jsem. Zaraženě zvedl oči. Zakroutila jsem hlavou. Nedokázala jsem nic říct. Ve vzduchu viselo cosi...ztraceného. Netřeba slov. Netřeba ničeho. Žádná hádka. Žádná reakce. Ubohý pohled. Žádný odpor ani protest.
Nejvíc ze všeho připomínalo to syndrom vyhoření. Tolikrát jsem to pozorovala u svých pacientů. Ale tohle bylo jiné. Skutečné. Neznamenalo to nic a přitom tolik. „Kde teď budeš spát?“ zeptal se, když jsem do tašky házela nějaké věci. Nezbytné věci. Bez vzpomínek. „V ordinaci. Než si něco najdu.“
„Dobře. Potřebuješ peníze?“
„Ne.“
„Miluju tě, Sandro.“
„Já vím.“
Odešla jsem. Blížila se desátá hodina večerní. Vracela jsem se kolem Rytíře zpátky. Ještě pořád mi to nedocházelo. Ještě pořád to bylo...normální. Potkala jsem toho zakrslého muže. Voněl laciným deodorantem. Vsadila bych se, že mu potají říkal „pičifuk“. Čůral na břízky. Usmála jsem se. Něco na mě křikl. Něco oplzlého. Nechala jsem ho. A nabídla mu krabičku cigaret. Řekl, že už nekouří. Řekla jsem, že já taky ne. S všelijakým pohledem krabičku přijal.
Ani jsem se po něm neotočila. Bylo to definitivní. „Plod“ ve mně se pohnul. Plakala jsem. Dlouho. Ještě když jsem vystupovala z vlaku. A pak...