HÁDANKA

Zdobená krásou čisté duše
s múzou si tyká u břehů,
uléhá s něhou do moruše,
poslouchá moudrost příběhů.

Někdy jsou její kroky těžké,
to když se právě nedaří,
umí jen mávnout nad prohřeškem
a pak jde s tebou k oltáři.

Po její přízni všichni touží,
hlídá si každou vteřinu,
občas si cárá boty v loužích,
jindy zas zvedá peřinu.

Nasadí očím černou masku,
s rozumem si moc nesedí,
v růžových brýlích nezná vrásku,
koná i službu medvědí.

Proč není pro každého stejná?
Nejde ji klidně odložit?
Protože není obyčejná,
musíš se naučit s ní žít.