Na hlavu

Seděli jsme spolu, u jednoho stolu,
já jen tak, jak život dal,
v džínách, svetru, pila kolu.
On, přítel mojí kolegyně,
přijeli v nablejskaný audině.

Jak šla řeč, lze těžko říci.
Monolog o jeho kšeftech,
jak si koupil, co kde sehnal,
prachy v prachách, prach a prach.
Po hodině přišlo ticho,
spíš než téma, došel dech.
Tak, do vzniklého prázdna,
mohla přijít má otázka,
jež jak brouk obrácený na záda,
zmítala se, beze všeho pozlátka:
"A k čemu Vám to všechno je?"
"Jakže?" Vytřeštil oči nechápavě.
"No, to množství peněz, samý kšeft,
to Vám činí vnitřní radost? Pocit štěstí?
Smysl, za dost....
Víte, vyprávíte tady, kde jste, co jste, jak jste,kdy.
Máte z toho pocit moci?
To je to, oč tu jde?
Nebo snad o závist druhých?
O ten záblesk v cizích očích,
ten může a já nemohu mít?
Povězte mi, proč to všechno,
nechápu to, jde to těžko.,"

Ticho bylo jako kámen,
jenž se řítí z výše hor,
a dopadnout má na mou hlavu,
za tu drzost, za ten vzdor.
"Víte, nezlobte se,
ale nikde jsem tam neslyšela,
že by na planetě někde
mimo Vás tu někdo byl.
Slovo o radosti, o pomoci,
pochopení druhých,
žádná cesta, žádný cíl.
Pokud jím není ta hrouda hnoje peněz,
jež valíte si před sebou jak balvan,
který nedovolí Vám se dívat,
jež Vám zakryl obzor, směr.
Za bujarými slovy o úspěchu,
jsou cítit jenom stíny strachu.
Čeho se tak bojíte?
Proč si myslíte,
že si budoucnost jednoduše,
jednou koupíte?"

Kolegyně byla tiše,
tolik hrdá na to klišé,
kterým přítel platí její čas.
Jako sponu na kravatě,
jež však kráčí v jeho stopách,
hlavou přikyvuje hbitě.

Odpoledne mělo díru.
Rozešli jsme se, zdá se v míru.
V práci o mně jedna pani
vede řeči k popukání:
„prý jsem divná – na hlavu.“