Ladjilianus a vášeň v těle

Pohladila jsem ho po tváři. Náhle mou dlaní projela prudká bolest. Co to je, co se to děje?
Z jeho tváře se vysunul a trčí obrovský trn.

„Oh, pardon.“ Řekne mi beze slov a usmívá se.

Trn zajel zpět do tváře a kůže se s mlasknutím zacelila.

Není divu, že má pro mne různá překvapení. Jeho ornamentálně hrbolatou, fialovou kůži a žluté oči s černými panenkami jak skleněné korálky, nelze přehlédnout. Vlastně je úžasné, že na celé Zemi potkám zrovna mimozemského tvora. Vždy jsem si přála výjimečného muže…

První milování?
Tři metry vysoké, štíhlé tělo se mu otevřelo jako skříň a já do něj vstoupila. V teple a vůni podivných dálek jsem cítila nekonečné výboje v každém kousíčku svého těla, probíjející až do největší vášně a rozkoší jsem křičela uvnitř jeho hrudi… jako bychom v sebe vrůstali. Ach…
Otevřel žebra, abych se mohla nadechnout.

A tak s hlavou vystrčenou z jeho hrudníku jsem vdechovala čistý vzduch v horách, kde se nad vrcholem skály vznášela jeho vesmírná duhově průhledná loď, jejíž pružné anténky neustále zvědavě šmátraly po okolí.
On ze svých chapadel soukal pavučiny, ze kterých upletl jakousi bělostně síťovanou kopuli, jenž se stala naším útulným hnízdem krátké pozemsko-mimozemské lásky.

Vždy s citem mi otevřel své tělo a z omamné vůně propustil zpět do života všedního.

Ve smutný, poslední společný okamžik, dostávám na rozloučenou políbení, hluboké, sladké, s divokým jazykem, jak malý šikovný hádek a jeho chapadla mne tak laskají po těle, že jsem na pokraji transu…

Vracím se k vědomí, mnu oči, snad to byl sen? Nevěřím.
Nade mnou se ve větru lehce vlní pavučinová kopule…

„Ach Ladjiliane!“ Vzdychnu jen. Jeho loď je pryč.

Pavučiny se v poryvu větru začínají trhat, jak malé závojíčky odlétají nad skály a já jen stojím, hledím do dáli, sním o nádherném vesmíru a toužím…

Ve vlasech mám závoj z vesmírných pavučin a v dlani svírám jeho trn.


.