Potichu ...

Dřív než v čítance uměla jsem v tobě číst
beze slov vyprávěl jsi tolik příběhů.
Dodnes čtu každý tvůj nový čistý list.

Byl jsi má školka plná her a tajemství.
Vzpomínáš jak pohřbili jsme nebohé house?
Přinesla jsem ti v hrníčku rybku zlatou, pro štěstí.

Znáš mou nahotu i bezbrannost prázdných dlaní
mé bosé nohy v chladné vodě potoka.
Mé štěstí i smutek když proradnost zraní.

Nesměješ se mým omylům a dalším boulím.
Střežíš mé snění i spánek u tvých nohou
když jako had tiše v kapradí se schoulím.

Naučil jsi mě všechno, nelhat, neklamat
rovně a čistě beze strachu stát, odpustit
když chtějí podetnout a větve olámat.

Tvá řeč je beze slov však duši konejší
když vstoupím pod tvůj královský krov
se smutkem hlubokým s bolestí včerejší.

Těch dárků co jsi mi dal, polibků od malin
jahodových palouků, náramku z plavuní
motýlic tyrkysových, korálků z jeřabin.

V tobě jsem sama sebou a nemám čeho se bát.
Ty pod hlubokým sněhem jsi prý tehdy spal
však vím, že první byls kdo uslyšel mě zaplakat.