Pod křídly Fénixe - I.

Zdravím, přicházím s novým románem a slibuji, že jej dopíšu do konce :) Příběh se odehrává ve Skotsku koncem 19.století na hradním panství. Kdo je dívka, jež se nedobrovolně ocitla na hradě sobeckého lorda Morthena? Jaké tajemství skrývá ona rusovláska, které nemůže lord odolat, a kterou není lehké dostat? A jaké lži skrývá samotný pán sídla? Koho ukrývá děsivé sídlo? Skutečně se jedná o přízraky, nebo je pravda mnohem krutější? Proč má dívka pocit, že ji kdosi sleduje a navádí její kroky? Pojďme společně s Leonellou odkrýt tajemství hradu Morthen a poodhalit i její minulost a skutečnost, co před ostatními tají. Nový román, kde nic není takové, jaké se zdá být. A nikdo není tím, za koho se vydává. Román plný záhad, tajemství to je "Pod křídly Fénixe".
» autorka: alexis
lord Rhys Morthen - Josh Holloway
panství Morthen - skotský hrad Dunnotar


I. kapitola

Říjen 1895

„Livie, pojď se na něco podívat,“ křikl padesátiletý, šedovlasý muž s bělavým knírkem a mírným strništěm, na svou družku, která odpočívala na kamenném výběžku u cesty. Vraceli se z hlavního města Edinburghu zpět na panství, kde oba pracovali. Dle oblečení, které sčítalo obnošené šedivé kalhoty s kšandami, bílou košili a pracovní kožené bylo znát, že onen muž patří k dělnické třídě. Bělovlasá žena, téměř stejně stará jako muž, s čepcem na hlavě, v pracovních šatech a zástěrou kolem pasu, nechala dřevěný kočár s dvěma statnými, tažnými koňmi ten tam a neochotně vstala. Došla ke svému společníkovi, který na ni nečekal a sbíhal travnatý pahorek. Mířil k útesu, který se tyčil nad mořem.
„Co tam zase máš? Musíme jet, pán se bude zlobit, když přijedeme pozdě,“ houkla na něj otráveně žena a loudavým krokem ho následovala. Mhouřila oči, aby viděla, k čemu muž míří. Odpolední, ostré slunce jí její snahu příliš neusnadňovalo. Podzimní chladný vítr, který se sem táhl od moře, jí profukoval kolem uší a zabodával se jí do kůže. Ani bavlněné pončo jí nechránilo před zimou. „Proboha!“ zděsila se, když byla natolik blízko, aby viděla, co její muž zahlédl. „Vždyť to jsou lidé!“ vyhrkla a zrychlila.
Stařík se skláněl nad bezvládnými těly mladé ženy, spíše ještě dívky a postaršího, hnědovlasého, zarostlého muže. Leželi kousek od sebe, obličeji zabořenými do země a sotva stěží dýchali. Jejich vzezření bylo příšerné. Dívka s rozevlátými vlasy, barvy granátového jablka byla oblečena do potrhaných, špinavých šatů s bílou halenou s velkým výstřihem. Na kůží se jí zračilo množství oděrek a modřin. Dalo by se říct, že spíše oblečená nebyla na to, jaká zima zde ve Skotsku v toto roční období panuje. Její společník na tom nebyl o moc lépe. Otrhaná rozevlátá košile, děravé kalhoty, škrpále namísto bot, a ušmudlaný obličej plný drobných škrábanců nebudil zrovna dobrý dojem. Stařík se nad nimi skláněl a zkoušel jim tep.
„Ještě žijí. Musíme je odvést na panství,“ rozhodl, přehodil si na záda kožený vak a dívčino drobné, pohublé tělo vzal do náruče.
„Nevíš, co jsou ti lidé zač. Třeba to jsou zloději. Koukni na ně,“ protestovala a rozhodně nebyla s mužovým nápadem za jedno.
„Třeba, ale nemůžeme je tu přeci nechat umřít. Svědomí by mi to nedovolilo,“ ohradil se proti manželčině přehnané, zato oprávněné starosti. Žena nic nenamítala.
„Proboha, co se jim mohlo stát?“ zděsila se a následovala svého muže, který odnesl dívku do kočáru. Poté se zpět vrátili pro onoho muže. Žena ho vzala za ruce, muž za nohy.
„To netuším, ale měli štěstí. Stačilo, aby dopadli o pár metrů dál a skončili by pod útesem. To by jistě nepřežili. Moře by je pohltilo a jejich mrtvá těla by už nikdo nenašel,“ vypověděl stařík. Se skuhráním naložil mužské tělo do kočáru vedle dívky, pobídl koně a uháněli na panství, kde žili.
„Co na to řekne pán, až je uvidí?“ strachovala se žena a s obavami pohlédla na svého muže, který seděl na kozlíku, a ona vedle něj.
„To nevím, ale nechat jsme je tam nemohli. Bůhví, co se jim stalo. A kdyby nezemřeli na zranění, dřív či později by prochladli. Pán bude nejspíš zuřit, ale nějak mu to vysvětlíme,“ usmál se a jednou rukou vzal ženu kolem ramen. Ta se mu schoulila do náruče a společně mířili na panství Morthen. Osamocený hradní útvar působil jak náhlé zjevení z jiného světa. Rozkládal na skalnaté vyvýšenině severně od Edinburghu, obklopen širým, azurovým mořem. Krajina kolem hradního panství byla nádherná, ale nehostinná. Divoké mořské vlny narážely na zrádné skalní útesy a vytvářely tak děsivé vodní víry, které necitelně pohlcovaly vše živé. Severní vítr táhnoucí se od oceánu zapříčinil, že i v létě zde bylo maximálně dvacet stupňů nad nulou, ne víc. Povětšinu pršelo, nebo bylo zataženo a krajinu pohlcovala hustá mlha. Když skrze šedivé mraky vykouklo slunce, ozářilo hrad, jenž vyzníval jako bájná hradba, která se zde vyrojila z ničeho nic. Za to příroda byla krásná, plna zeleně, skalnatých soutěsek, zlověstných vršků, které líčily pasti na nic netušící oběti, a temných houští. Na širých pláních, hrajících teď na podzim všemi barvami, bylo možno zahlédnout zašlé hradní zříceniny, které se zde smutně tyčily jako památka na kdysi krásné, mohutné stavby. K panství se dalo dostat po jediné, klikaté strmé cestě, která pro lidskou chůzi byla náročná. Bez koňského povozu, či alespoň koně se sem člověk pěšky plahočil celý den. Nikdo by neřekl, že za pár desítek kilometrů se rozprostírá hustě osídlené město Edinburgh.
Celé okolí vyznívalo záhadně, až mysticky, jakoby ukrývalo mnohá tajemství, která mají zůstat utajena. Na tajuplnosti panství přidával i fakt, že se o Morthenu tradovaly různé zvěsti. Hlavně ty, že zde straší přízraky mrtvých a občas někdo zmizí, a už o něm nikdo nikdy neslyšel. Rod Morthenů, který si vydobyl respekt poddaných pomocí tyranie, tyto pověry jen podtrhuje. O příslušnících rodu kolují řeči, o podivných úmrtích jejich členů, či záhadných zmizeních. Nyní z rodu na panství žije jen mladý lord Morthen a jeho matka, lady Morthenová.
Drkotavým zvukem se koňská kopyta rozlehla po kamenné dlažbě. Velkou kovovou bránou vjel na nádvoří dřevěný kočár. Muž se ženou zavolali na podkoního a komornou, kteří k nim zrovna mířili, aby jim přišli pomoct. Naneštěstí pro stařečky se ze stájí vyrojil i pán hradu, lord Rhys Morthen. Urostlý, statný třicátník, oděn do jezdecké uniformy, skládající se z košile s vysokým límcem, černého kabátce, přiléhavých kalhot a vysokých holin, držel svého koně, černého jako uhel za uzdu, a byl připraven si vyjet. Kdekoliv se lord objevil, vzbudil svým charismatem pozdvižení zvláště u žen. Nepřístupné kamenné tváři s ostrými rysy, pronikavě modrým očím a plným, růžovým rtům, které spiklenecky vyzývaly k nemravnostem, podlehla každá. Delší, světle hnědé vlasy mu rozverně padaly do obličeje, takže si je musel pořád odhrnovat, a pořád se jimi prohrabovat. Pečlivě udržované strniště podtrhovalo svůdnost jeho koketního úsměvu, kterým odhalil řadu dokonalých, bílých zubů. Stačil pouhý potutelný úšklebek a ženy mu padaly k nohám. V jeho vzezření bylo cosi podivně neodolatelného. Jediným pohledem všechnu pozornost uzurpoval pro sebe. Vypadal jako padlý anděl, který vás přišel zachránit, ale sám potřebuje ochranu. Však si byl svého nadpozemského vzhledu dobře vědom. Co mu Bůh nadělil na zjevu, to mu ubral na chování. Ne, že by byl nějaký buran, ale svého šlechtického titulu dokázal využít. Choval se nadutě, sebevědomě, k poddaným bezohledně a opovržlivě. Sobě rovným dával najevo svou povýšenost a nadřazenost, jakoby byl středem vesmíru. Vždy muselo být po jeho, všechny chtěl ovládat a rozkazovat jim. U poddaných si to užíval, a kdo mu z vrchnosti chtěl oponovat, toho usadil nemístnou poznámkou, a otrávil ho svou jízlivostí. Nedovolil, aby se s ním někdo dohadoval a prosazoval svůj názor. Byl to ďábel s tváří anděla. Ten, kdo ho neznal, toho dokázal lapit do své manipulativní sítě.
„Co je to tady za povyk? Co se děje?!“ křikl pohoršeně a i s koněm došel ke kočáru.
Poddaní se mu pokorně poklonili, a vzájemně si věnovali ustarané výrazy. Váhali, jak pánovi vysvětlit, že mu na panství přivezli zraněné tuláky v bezvědomí, které našli na louce. Aniž by začali cokoliv vysvětlovat, pán vložil otěže do rukou podkoního Jonase, a přikročil ke kočáru. Odhrnul plachtu a uzřel bezvládná těla. Staří manželé strachem nedýchali.
„Kdo je to?“ uhodil na ně a změřil si je zlostným pohledem.
„Pane, ehm…já vám to vysvětlím. Našli jsme je v bezvědomí u „Ďáblova zubu,“. Nemohli jsme je tam nechat umřít,“ započala opatrně tichounký hláskem objasňovat žena.
Lord Morthen se nevěřícně zašklebil. Odhrnul si vlasy z obličeje a nechápavě zakýval.
„Ale mohli. Copak je Morthen nějaká ošetřovna? Nechci zde nějaké pobudy. Vyhoďte je!“ rozkázal bezcitně. Pohoršen chováním svých poddaných, vytrhl otěže z rukou podkoního a dál si jich nechtěl všímat. Ženin muž ho ale zastavil.
„V tomhle stavu, pane, to snad…,“ opovážil se protestovat proti jeho příkazu.
Mladý muž se neochotně obrátil. Uvázal koně o dřevěný sloup a došel zpět ke kočáru.
Nyní se na ně důkladněji zadíval. V jeho pohledu ale nebyl ani náznak jakéhokoliv soucitu. Zaujala ho ale ta dívka. Rukou, ukrytou v kožené rukavici, jí odstranil rusé, splihlé vlasy z tváře. Uchopil ji necitelně za bradu a smýkl s ní ze strany na stranu. Dívčina ztěžkle zachroptěla. Na malý okamžik se jí zachvěla víčka, ale vzápětí upadla do blaženého nevědomí. Muži, ležícímu vedle ní lord věnoval pohrdavé odfrknutí. Otřel si rukavice, jakoby držel nějakou špínu.
„Tak se o ně postarejte, ale na vaší zodpovědnost. Cokoliv provedou, nebo ukradou, potrestám vás, rozumíte,“ poukázal prstem na muže se ženou, kteří se před jeho hlubokým přísným hlasem třásli jako ratlíci. „Až se uzdraví, potáhnou zpátky tam, odkud přišli,“ prsknul jízlivě. Odvázal koně a vyjel z brány. Čtveřice přítomných si s úlevou oddechla.
„Pomozte mi s nimi, rychle. Musíme je dostat do tepla,“ pobídla ostatní starostlivě Livie. Statný podkoní Jonas, jehož muskulatura byla jednou tak velká než běžného dospělého muže, ale intelektem si příliš nezadal, si přehodil přes rameno neznámého chudáka. Liviin muž Ramon vzal do náruče dívku a spěchali s nimi do hradu.
„Jsou úplně ledoví,“ poznamenal Ramon a následoval Jonase do komnat.
Muži uložili neznámé na tvrdá lůžka, která stála kousek od sebe. Zapálili oheň v krbu, který po chvíli vytvořil příjemné teplo už v tak chladném pokoji. Ženy vysvlékly dívku i muže z jejich otrhaných šatů a převlékly je do čistých nočních košilí. Obě se podivily nad modřinami, podlitinami a škrábanci, které uzřely. Jejich prokřehlá těla zabalily do kožešin. Změna teploty se na jejich stavu podepsala. Jak byli venku promrzlí, nyní jejich kůže pálila a produkovala množství horkého potu. Livie spěchala do kuchyně připravit těm nebožákům teplý vývar a modlila se, aby ho do nich nějakým způsobem dostala. Elena, mladá komorná, o pár let starší než ona dívka na lůžku, s havraními, neupravenými vlasy a tváří zjizvenou od neštovic otírala rusovlásce tváře. Podepřela jí hlavu a pokoušela ji donutit, napít se vody. Rusovláska náhle zamrkala. Otáčela zmateně hlavu a skrze chvějící víčka se snažila probrat.
„Ne, musíme utéct. Nemůžeme tu zůstat. Pojď! Dělej. Musíme zmizet,“ zamumlala nemocná v mdlobách a začala rukama divoce máchat, až ji komorná musela uklidnit
„Upokojte se, madam, už jste v bezpečí. Všechno bude dobré,“ konejšila ji, ale dívka ji neposlouchala, natož aby vnímala, co povídá. „Postaráme se o vás i o vašeho přítele.“
„Ne, pomoc. Nevrátím se tam. Dohánějí nás. Zastav ten kočár. Musíme skočit! Pozor, ne! Ne!“ křičela, divoce házela hlavou a škubala sebou.
Komorná byla nucena neznámou chuděru chytit za zápěstí a držet, dokud ji halucinace nepřejdou. Po chvíli přišla Livie s dvěma mísami, z nichž se kouřilo a linula se od nich příjemná vůně kuřecí polévky. Jednu postavila na stolek vedle dívky, s druhou došla k muži.
„Řekla něco?“ otázala se zvídavě Eleny.
Dívka chvíli váhala, zdali má prozradit cosi o útěcích a pronásledování, ale raději svou myšlenku polkla. Výmluvně pokrčila rameny a zakývala. „Sami nám povědí, co jsou zač, až se uzdraví. Snad se uzdraví,“ váhavě vypověděla, a pohladila muže po vlasech.
Tipů: 1
» 01.03.15
» komentářů: 2
» čteno: 1135(8)
» posláno: 0


» 30.10.2015 - 13:49
Velmi pěkné :-) Píšete poutevě, bude to skvělý román!
» 13.04.2017 - 11:57
Adramelech
"Zdravím, přicházím s novým románem a slibuji, že jej dopíšu do konce :)"

Tak co, dopsala jsi to do konce? Kde je pokračování?

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Imaginárium IX.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.