Po višních ...

Vzpomínky, sny jsou pouze jen
sladce vystlaný krámek
se zakázaným cukrovím
a nebo tajemný letohrádek.

Zaleskl ses jednoho dne
jak drahý prsten v trávě
dva páry očí prozřely
jako když proutkem mávne.

Rána když zazní do ticha
tichem když výstřel šlehne
všechno je rázem v kolotu
ač ani list se nehne.

Vzpomínka tato jedním je
z mých doživotních vězňů
patří k lodím co uchráním
před vylámáním stěžňů.

V šestnácti která nechtěla
být královnou či kněžnou
však prsten byl už předurčen
pro Boží ruku věčnou.

Želím té kapky jediné
ač kolem po džberech se nosí
láska vina svou nevinou
ta s průzračností rosy.

Vítr svlékal ti lehounce
vlající modrou košili
snad, aby vášeň rozdmýchal
snad louku přikryl na chvíli.

On předkládal zlatě ojíněné tělo,
aby se zachtělo mi toho zlata
aby se vrylo do duše
s razantností dláta.

Vězním tu kapu prchavou
že popálila netušeně moje srdce
že nepostála maličko
jen skanula tak prudce.

Jediné obejmutí pevné
a v kruhu bezbřehého chtění
svět dvou se v mžiku rozbije
v společné střepy chvění.

Polibky rudě chutnaly
krví přezrálých višní
propasti vášně nepřejdou
jak nevinnost si vysní.

Jen jednu noc jsi mohl vést
mou ruku po tvé kůži
vzpomínám si, že slastné je
hladit i trny růží.