Sasankové hvězdy

Stály dvě věže z kamene.
Vždy stály proti sobě
a hrstka poutníků
obléhá jejich dveře.

Pokoj, lásku a pravdu.
Ne ...
Vždyť
pro sebe nemáme.

Této dám víc
a tady tomu málo.
A téhle nic, nic, nic!

Poutníci bez záchrany.
Jen
slova útočí.
Slova, slova
slova ubíjejí.
Jsou střelci dobře mířící.
Slovo rozpoutá vichřici.

Čí byla vina
že na srdce jim
byla zima?

Darovaným kamenem
rozbíjíš své sny.
V lískovém oříšku
nikdy nebyl krásný šat!

Mat.

Navždy.

Budou pátrat v sobě.
Pět prstů jedné dlaně
bloudí a hledají tě.
Víš to, Pane?

Tenhle je můj
a tenhle tu jen žije.
Když srdce nestejně
pro ně bije.

Královna bílá
má svůj chrám
z dlaní z gest a slov
je samý ostroh, výstupek
schody a povinnost.
Proč do rodného domu vedl
padací most.

Tato je moje
a tahle moje?
Nikdy ne!

Bijí dva zvony
z kamene.

Král černý
svou katedrálu staví
tmou, plivanci, křikem
a kletbou
ať je tma!
Ať není vidět slepota
až na kost duše odřená.
Posměch, samota.

Na zeleném nebi
sasankovými hvězdami
probírala se bezděky.
Nevěděla, že ve hvězdách
se může ...
Je dovoleno číst!

Stály ruiny z kamene.
Do konce stály proti sobě
a hrstka poutníků
pro lásku stála u jejich dveří.
Pokoj, lásku a pravdu ne ...
V žádnou
pro sebe neuvěří.