Naděje na nový začátek

Za víčky černočerná tma, kterou ruší pouze světla projíždějících aut kolem zamřížovaných oken. Bílé zdi, oprýskaný noční stolek a pach nemocničních chodeb. Líně se roztahuji po nepříliš pohodlné posteli s kovovým rámem. Neustálý hluk mě ani nedonutí otevřít oči. Přemýšlím a marně se snažím nalézt jedinou světlou vzpomínku ze svého života. Všechny snahy jsou pohřbeny ihned v zárodku, nejsem schopna si nic vybavit. Jedinou doposud živou vzpomínkou zůstává ta na den, který byl v mém životě zlomovým. Tedy, alespoň v to doufám.
Tmavě modrá večerní obloha, z temných mraků vykukující měsíc v úplňku, padající sníh ulpívající na řasách a neskutečně monotónní blues znějící mi v hlavě. Krok za krokem jsem se toho sychravého večera loudala domů z hodiny tance. Nechtělo se mi tam a ani fakt, že jsem se zimou třásla po celém těle, mou nechuť nezmenšil. Cosi mi říkalo, že i třeskutá zima a vtíravý mráz jsou mi příjemnějšími společníky než člověk, který si tak rád říká „moje rodina“.
Uvědomila jsem si, že mi po tvářích stékají slzy. Nebyl to nijaký záchvat pláče, spíš pouhá ztráta kontroly nad psychikou. Nevěnovala jsem jim přílišnou pozornost. Pouze jsem občas slané potůčky naprázdno polkla a promrkala oči, abych viděla na cestu.
Zanedlouho jsem se zastavila před svým domovem. Co je to vůbec domov? Mám ho někde? Měla jsem ho někdy? Mohu tu děsivou budovu nazývat svým domovem?
Dlouho jsem přešlapovala na místě a čekala na okamžik, kdy bych mohla neslyšně vklouznout dovnitř. Osmělila jsem se ve chvíli, kdy kuchyňské světlo ztratilo na síle, a dům se ponořil do tmy. Vykročila jsem k domovním dveřím a opatrně odemkla. Strach mi nedovoloval ani rozsvítit, ale naštěstí jsem znala celý dům téměř nazpaměť. Po špičkách jsem došla ke svému pokoji a cítila jsem, jak ze mě opadává strach. Ve stejnou chvíli se však za mnou otevřely dveře dokořán a ani jsem se nestihla otočit, když jsem na tváři ucítila palčivou bolest. Automaticky jsem si na postižené místo přiložila dlaň a snažila se jej zchladit.
Abych uvedla vše na pravou míru… Prapůvod všeho trápení pochází již z mého dětství, kdy mi umřel táta. Měla jsem pocit, že se mi zhroutil celý svět. Nedokázala jsem si připustit, že už ho nikdy neuvidím, že mě nikdy neobejme ani nepohladí. Zůstala jsem s mámou, která se po jeho smrti psychicky zhroutila. Dva roky trvalo, než se ze všeho dostala. Myslela jsem si, že už máme nejhorší za sebou, ale všechno mělo teprve přijít. Máma si našla novou známost, bohatého advokáta a, jak ona sama všem tvrdila, se do něho šíleně a bezhlavě zamilovala. To byla však chyba lávky! Na oko se tvářili šťastně, ale ve skutečnosti se z milého a na veřejnosti takřka dokonalého pana advokáta vyklubal despota, sobec, psychický a fyzický tyran. Byl schopen mně a mámě vyhubovat za každou maličkost a pro ránu nešel nikdy daleko… V noci jsem se probouzela hrůzou, byla jsem roztěkaná a zhoršil se mi prospěch ve škole. Všechny moje plány na budoucnost se rozplynuly a sny zmizely v nenávratnu.
Když mi bylo sedmnáct, onemocněla máma rakovinou. Proklínala jsem svět, nechápala jsem, jak může být tak nespravedlivý. Poslední člověk, kterého jsem nade vše milovala, mě opustil a já jsem, chtě nechtě, zůstala sama s mužem, který si tak rád říkal můj táta. Neměla jsem nikoho, u koho bych našla útočiště. Snažila jsem se doma zdržovat co možná nejméně a i přesto jsem byla samá pohmožděnina a šrám. A právě onen den nabralo všechno rychlý spád…
Ještě jsem si chladila postiženou tvář a mezi jednotlivými vzlyky polykala slzy, když mi na druhé tváři přistála další rána, jejíž síla mi roztrhla ret, jež začal vmžiku krvácet. Nemohla jsem zastavit třes těla a snažila jsem se krýt před dalšími výpady „milovaného“ otčíma. Nebránila jsem se, nemělo to smysl. To už jsem za ty roky plné bolestí poznala. Po chvíli jsem přestala bolest takřka cítit, a ačkoli nevěřící, začala jsem se modlit k Bohu. Nevím, jak dlouho to trvalo, nevnímala jsem ani čas, který jsem strávila zkroucená na podlaze. Vzpomínala jsem na rodiče a najednou mě napadlo s tím vším nadobro skoncovat. Byla jsem pevně rozhodnutá vymanit se ze spárů tyrana a být konečně svobodná. Nabrala jsem zbytky sil a doplazila jsem se ke své kosmetické taštičce, ze které jsem vylovila žiletku. Byla jsem odhodlaná konat. Následovala bolest prvního dotyku ostrého předmětu s kůží, ale ten omamný pocit za to přeci jenom stál. Zavřela jsem oči a ruku nechala volně podél těla. Euforie se rozlila celým nitrem a za chvíli už jsem na nic nemyslela. Bylo mi krásně, až jsem měla pocit, že bych mohla vzlétnout. Jen roztáhnout křídla!
A to je poslední věc, kterou si vybavuji. Od té doby ležím na tomto pokoji a jedinou náplní mých dnů je přemýšlení. Mnohdy ani nedokážu své myšlenky ovládat. Podvědomě sáhnu na obvazem ovázané zápěstí v místě stehů a ihned bolestivě ucuknu. Rány jsou ještě příliš čerstvé a bude trvat hodně dlouho, než se zacelí. Stejně jako rány na duši. Ty jsou mnohem hlubší než ty vnější a bude trvat mnohem déle, než se alespoň povrchově zahojí. Ale věřím v lepší zítřky… Věřím, že svět není tak zlý, jak se na první pohled zdá, věřím, že nade mnou můj strážný anděl bude držet ochrannou ruku i nadále, ačkoli jsem mu svým nerozumným chováním dala najevo, že o to nestojím… Věřím! Protože kdybych nevěřila, život by ztratil smysl. Nevzdám se! Budu žít dál navzdory všem!