Akt

Je tak vroucí, hebká, nedočkavá
plášť ze světla na nahém těle
jen ve slunci průhledně oděná

a kol nahlížejí pokřivené stíny
jak by zakrýt chtěly hříchy i viny
tichem protkaný třpyt slunce
nesmělé štětce v malířově ruce

kapky barev na paletě toužebně sní
o nanesení do struktury nitek v plátně
až z nich dívčí tělo půvabné
a překrásnou tvář malíř vymazlí
vnímá kouzlo, které se neznatelně
z jejího těla šíří jak slabá vůně
vzhlédla k němu líbezná
zároveň stydlivá i odvážná

než ji našel, byl sám v sebe uzamčen
to ona ho vyvedla z vlastního nitra
nyní svoboden náruč otevřel
v extázi lásky vzdal se její touze
procítil svěžest její bytosti
zůstal zmámený sladkostí
i prudkostí její vášně

pokoj proměnil se v koráb jeho snů
štětec sám nadšeně maloval
malíř udiven se ohlédl
ona stála tam, snový obraz sám
slunce měsíc nahradil jak stříbrný rám
když ticho vzdechy vystřídalo
a se sklopenými víčky
děvče se rozloučilo

pro potěchu očí nám zůstalo
skvostně smyslné malířovo dílo.



.