Balada o vojínovi

Mladík, možná dvacet let,
chodil s myšlenkou, že změní svět,
a proto odešel do války
někam do Asie - někam do dálky.

A když se tam dostane,
začne psát dopis rodině:
"Ahoj tati, ahoj mami...
Dostal jsem se do armády.

Zrovna jsem v afghánistánu.
Je to místo plné klamu.
Ve dne vedro, v noci zima.
Všechno je tu jiné... I já."

Odpověď přišla za pár dní
a on i přes odvahu lví.
Měl větší strach
než když se nechával verbovat.

Když jí chtěl otevřít,
přišla věta: "Není čas snít,
protože jsme tady ve válce
a mě nezajímá, co je v té obálce.

Začíná pravá válka, začíná boj.
Tak se zvedni a se mnou pojď."
Během dlouhé noci
byli jen poskoci.

A ti co válku zaviní
někde v klidu sedí,
zatímco vojáci umírají
a se životem si zahrávají.

S myšlenkou, že bojují za vlast,
vůbec nevidí, že jde o past.
A bezhlavě běží doprostřed bojů
bez dostatku odvahy i nábojů.

Cestou spousta z nich padá k zemi.
V kaluži krve už ani jejich duše není.
A mezi stovkami loutek
ani náš hrdina neutek´.

Padá k zemi zády napřed
a z hlavy mu uletěl baret.
Ani ten dopis nestihl otevřít
a už musí jít.

Domů se vrací se spoustou známých
se spoustou své vlasti bezmezně oddaných.
Rodina ho vítá se slzami na tváři
a se vzpomínkou nedožitého stáří.