4. 7 2012 (Valmez)

Na mostě plném
spěchajících pánů, dětí a dam
tam na zábradlí tuhle středu
seděl sám bůžek Pan.

Jeho oči bloudili v davu lidí
a s mými shodli se, že se vidí.

Měl útlé tělo a prastarou tvář
z narezlých cůpků kolem hlavy
jemu zářila svatozář.

Štíhlými prsty svíral flétnu bílou
dost bolelo, že nejsem holčičkou
či vílou.

Hrál melodii bez hranic
tu uslyší kdo slyší
ať už jsi plachou rybou, ptákem,
člověkem či bázlivou myší.

A mě to přinutí změnit směr kroků.
Myslím si, kam jdeš?
Ostýchavá bláznivko a cvoku!

Na mostě potkali se dvě duše hravé.
Měl oči čisté bezbranné, člověčí
a nahé.

Z brady se vinuly dva copánky
ochočení hadi.
Usmál se řekl, "ahoj"
a prsty něžně bílou flétnu hladí.

Bůžek Pan se pokořil opustil les.
Mnohý by minci i krajíc pohodil
kdyby na jeho místě seděl pes.

Nepískal marš a ani do pochodu
trylkoval nevnímán
jen něžně uspával vodu.

Seděl tam neviděn, jakoby od věků
tak nepodobný lidem
a příliš podobný člověku ...