Na rozviklané židli

nad starým obrazem
v prázdné místnosti
dávných představ dravých
mihotavě září knot
jež probouzí mé snění
v petrolejovém putování

nahého milování

v popelavém dni
bojím se zapomnění
v té tiché touze ozvěn
jež srdce v rytmu duní
probouzí rozechvění
inverzních myšlenek

zdání zdá se klame

snad nežná perleť
v barevném tónu palet
jež ladně obletuje
s vůní tvého ženství
zjemna sedla na pleť
krása s přitažlivostí

jež se odhaluje

do tmy hlavy
tak píšu báseň
tichý stavy
toť má vášeň

co neusedá

a další káva následuje
tančí tichou nocí
myšlenka prosakuje
skrze tuhou tmavou
téma co se nosí
iluze provokuje

mění vášně stín

tak čas polyká
ta volná bílá místa
tahem v stínu slova
vteřina tikem zalyká
v hudbě tiše zaniká
jež tma rezonuje

protahuje splín

a prak cílů bolí
rychle štípe v mozku
s dopadem na povrchu
kde prach neusedá
na břehu řeky Idey
v hrozbě rozlití

slepého oslnění

myšlenka v prostoru
pulsuje v molekulách
až na středookraj času
vybledlých barev
a matných obrazů
v pohledu druhých

se představy mění

a vlastní život mizí
v tichém přehozu těla
na rozviklané židli