Roztáhni svá křídla a ...

Lehký vánek ji lehce pohladil po pírkách. Otevřela oči. Bylo další krásné ráno, kdy slunce svými jemnými paprsky přivádí celý svět opět k životu. Usmála se. Její srdce bylo naplněno radostí a láskou. Ve svém životě měla vše – hnízdo, kde každou noc mohla složit svá malá drobná křídla; matku, která jí s láskou přinášela každý den do zobáčku potravu; ale především měla svobodu a život. To ráno ovšem ještě netušila, jak krutě si s ní nitky osudu pohrají.

Slunce se již pomalu sklánělo za obzor, když v tom se zvedl vítr. Tisíce listů v korunách stromů zašumělo a z dálky se ozval hrozivý zvuk. Něco bylo jinak. Něco bylo špatně. Z ničeho nic se jí zamotala hlava, celá se třásla. Obklopil jí neznámý strach. Zpanikařila, až málem vypadla z hnízda nebýt matky, která jí na poslední chvíli zachytila a vrátila zpět. Na chvíli se pod křídlem své matky utišila, avšak podivný chlad jí navštěvoval ještě mnoho následujících nocí a dnů.

Čas plynul. Měsíc dorůstal a zase couval. Listí opadalo, sníh roztál, prvosenky odkvetly, jablka dozrála. Hvězdy střídaly svá taneční místa a pomalu, jako když odkvétá život na podzim, se její strach vytrácel. Jen vítr tiše šeptal mrakům, že bolest oděná v novém hávu již vyrazila na cestu.

Toho rána se probudila se zvláštním pocitem. Všimla si, že se vítr drží vysoko nad korunami stromů, jakoby se sám skrýval před temnotou, co číhala hluboko v lesích.
Začalo se stmívat. Vzduchem projel zvláštní náboj. Zbystřila. Neuměla ten pocit popsat ani pochopit. Vše se odehrálo tak rychle. Z dokonalé tmy se ozval tlumený zvuk, jenž se nebezpečně přibližoval k hnízdu, kde se všichni společně schovávali před nocí. Tiše, jako když padá kapka rosy na list trávy, zasáhl matku černý závoj bolesti schovaný v malém kovovém smrtícím náboji. Ještě naposledy rozpjala křídla v touze ucítit život, ale její tělo bylo příliš těžké, než aby se mohlo naposledy přiblížit k svitu měsíce. Padala dolů. Padala do tmy a najednou bylo po všem.

Zoufalost zastavila její srdce. Krutá pravda jí zahalila do hávu ubíjejícího pochopení. Je pryč. Zmizela v propadlišti času. Začala hořet bolestí. Bolestí tak silnou, že ani kapky deště by jí nedokázaly uhasit. Noc padla na celý les. Noc tak černá jako peří toho nejtemnějšího krkavce. Noc tak prázdná, že ani údery hromů jí nedokázaly zaplnit a blesky prozářit. Nastala noc temna, jenž neměla konce.

Svět ale běžel dál. Země nadále obíhala slunce, voda stále stékala z vrcholků hor. Příroda rozkvétala a zase usínala pod nánosy bílé krajky. Listy se vracely k životu a opětovně se halily do všech možných barev a hejna ptáků se stmelovala a odlétala pryč. A ona s nimi. Plynula s davem. Nepřemýšlela. Jen se spolu s ostatními nechala bezmyšlenkovitě unášet daleko od slunce. Od toho slunce, které ji tolik let vdechovalo život. Najednou ji zachvátil zvláštní pocit. Co když to, že letí pryč od zdroje všeho živého, není správné? Co když se ostatní mýlí a ztratili cestu? Co když nikdo z nich neví, kam vlastně jejich cesta směřuje. Srdce jí úzkostí začalo bít. Rozhlédla se, ale jediné, co spatřila, byly prázdné pohledy.

Rozhodla se.

Nepatrným pohybem svých křehkých křídel vybočila z formace a rozletěla se na opačnou stranu, než kam směřovali všichni ostatní. Netušila, kam letí. Mraky si s ní hrály a slunce před ní schovávaly jako ten nejvzácnější poklad, který si musí každý zasloužit.
Letěla usilovně, ale s každým mávnutím křídel začala o své cestě pochybovat. Otočila se. Ve tvářích ostatních, které nechala za sebou, se najednou odráželo nepochopení, nenávist, zavrhnutí. I přes tu bolest, která jí tak pevně svazovala, však nepolevila a letěla stále dál – vzhůru do oblak.

Zdálo se to jako věčnost. Síla jí pomalu ubývala, když znenadání ucítila ten známý dotek tepla na svém těle a její duši obklopil pocit štěstí. Pocit tak silný, že veškerá bolest ustoupila do pozadí. Pocit tak dokonalý, že prostoupil každým jejím pírkem, až jí připadalo, že se snad sama vznáší. Ve svém srdci znovu ucítila tu dávno ztracenou radost a pochopila.

Hejna ptáků stále míří do temna – do míst, kde třpytivé paprsky slunce nemohou nikdy dosáhnout. Hejna ptáku letí. Letí a nepřemýšlí nad svým osudem. Jenom štěbetají a hledají chyby ostatních. Chyby nesmyslné, malicherné. Chyby, které jim jednoho dne obklopí duši a všichni zapomenou, jaké to je být šťastný.