U příbuzných aneb Pantofle do nepohody

Felda si to funí, vzdychá
křoupou kola do kopce lesa
otřásá se, až rez z ní padá
serpentýny po dešti lesklá skluzavka
lemované pokrouceným zábradlím
svědkem havárií nedávných.

Ahóóój, vítejte, zas tu máme Vánoce
chytají nás ve dveřích dychtivě za ruce
děti naše, tak rádi vás zas vidíme
pantofle na nohy
kafíčko a cukroví
dědeček vykládá a neustává
rukama mává
já zoufale po hodinách šilhám.

A babička mi vysvětluje
jak ze starých riflí tašky šije
ve slevě ponožky pro všechny kupuje
nebo je s láskou po nocích štupuje.

Fotky jak pomníky příbuzných časů
sešlé snímky neznámých tváří a děsů
strkají mi do rukou s tím, kdo je čí pro čí spásu
tenhle tamtoho je syn
a tenhle zas týhle sestřenicí
neboť dcerou je jeho bratranec
mám z toho v hlavě z ksichtů lívanec.

Dárečky, jé, zbytečnosti a obálka
děkujeme Ježíškovi moc moc moc.
Felda tmou si domů frčí
a vůbec se nefláká
konečně je klidná noc

a já se lehce rozplývám
ve všednosti života.


Až pominou svátky
k sobě se zas vrátím zpátky.


.