To co je kolem nás.

Postava před alejí stála, cesta kamínky po sázená.
Postava šla alejí, nedívala se do předu ani zpět, dívala se jen na koruny stromů.
Viděla, záblesky slunečních paprsků, které pronikaly skrz listí. Ptáci okolo korun stromů poletovali zpěvnou radostí.
Veverka na stromě co si louská ořech, ptáček co krmí své mladé.
Postava šla a pořád se jen na tu krásu dívala.
Až došla ke konci té aleje, cesty po sázené kamínky. Najednou si uvědomila, proč nejít tu cestu znova, zažít zas ten přenádherný příběh, co na ní zažila. Otočila se a zase tou cestou šla, to samé viděla, nedívala se zpět ani do předu, myšlenky jí jen tak proplouvaly, pocity z té nádhery do ní pronikaly. Postava se usmívala, oči zavřené s prožitky uchovávala a dívala se na koruny stromů.
Když opět tu cestu dokončila, chtěla opět jí prožít. Šla tou cestou tím příběhem, nedívala se zpět ani do předu, jen na ty koruny stromů vzhlížela.
Najednou se, ale zastavila uprostřed alejí, té cesty posázené kamínky. Stromy se k ní naklonily a pověděli té postavě, ty jsi zde nás obdivovala, vnímala, hladila a příběh tvůj s námi prožívala, jenže ten příběh co si zde nalezla jsi ty sama, mi jsme jen utvářely tvou cestu.
Stromy se opět, odklonily a ztichly.
Ta postava se zhluboka nadechla, zavřela oči, uprostřed aleje na té cestě po sázené kamínky.
Pořád tam stála, až jednoho dne už tam nebyla, stromy utichly do věčného spánku, ale ten příběh té postavy jejich kroků nadále jsou.
Ta alej stromů čeká, až zavítá další příběh jiné postavy, třeba se taky nebude dívat zpět ani do předu.
Bude prožívat jen ten moment.