Imaginárium III.

V Delíriu bylo rušno. Hudba hrála, lidé se bavili, tancovali, opilecky po sobě pokřikovali. Disko koule nad námi hýřila všemi barvami, jak na ni dopadalo barevné osvětlení. DJ Elen, jak si říkal, pouštěl největší pecky od popu až po taneční muziku, kterou jsem zrovna nemusela. Vždy mi připadalo, že ten týpek na něčem jede. Věčně vysmátý, hubený kluk s dredy místo vlasů, protože to fakt za vlasy nepovažuju. Hulákal na všechny a snažil se být evidentně vtipný. Lehce připití lidé mu to baštili, mně ale připadal spíše trapný. Stála jsem u baru, v ruce jsem držela několikátý pohárek cuba libre a zamyšleně hleděla před sebe. Měla jsem oblečené krátké, černé šaty s flitry na ramínka. Nepůsobily nijak vyzývavě ale ani cudně. Nohy mě bolely od vysokých lodiček, ale ani jsem nepípla. Alici jsem ztratila někde v davu. Ta holka se uměla bavit. Dali jste jí do rukou pár pohárku alkoholu, a vymýšlela neskutečný věci. Vždy, když měla žízeň, tak se odněkud objevila, vysmátá jako lečo.
„Judi, ty se vůbec nebavíš,“ přistoupil ke mně Robert, a pohladil mě po zádech.
Robert byl můj přítel. Lépe řečeno, chodili jsme spolu, nebo on si to alespoň namlouval. Já jsem vlastně ani nevěděla, jak to spolu máme. Ne, že by nebyl pěkný. Bylo mu pětadvacet, vysoký, štíhlý blonďák s modrýma očima. Takový ten typ, na který holky letí, aniž by se o to musel snažit. Já jsem však v tom vztahu, dá-li se to tak nazvat, něco postrádala. Táhla jsem to s ním, neboť jsem nebyla schopna to ukončit. Byl sice starší, ale některé věci mu pomalu docházely, rozumíte mi?
Zatřepala jsem hlavou a mile se na něj usmála. Co ti mám říct? Že myslím na muže, který je v kómatu? Že si s ním povídám ve snech? Myslel by si, že jsem si něco šlehla.
„Asi půjdu domů, jsem nějaká unavená,“ zalhala jsem.
„Mám jít s tebou? Víš, Filip a Ondra tu chtějí ještě zůstat,“ ostýchal se mi naznačit, že klidně můžu jít, protože on chtěl být ještě s přáteli. Poklepala jsem mu na rameno a srdečně se zazubila. Než jsem stihla odpovědět, dobelhala se k nám Alice, značně společensky unavená. Nacházela se ve společnosti několika pěkných, mně neznámých hochů, kteří ji podpírali, jinak by asi vlivem vysokých podpatků zakopla a rozbila si držku. Ta představa mi přišla vtipná a škodolibě jsem jí to přála.
„Bando, pojďte se bavit,“ zařvala nesrozumitelně a vychlemtala dalšího panáka vodky. Neznámí kluci se společně s ní smáli, nuž mně přišlo, že se jí spíše vysmívali, ale nechala jsem jí přitom. Stejně si na druhý den nic nepamatovala. Pak mě jako vždy čekalo sáhodlouhé vyprávění, jak se probudila vedle někoho, koho absolutně nezná.
„Já už půjdu, Alice,“ vypověděla jsem, ale pochybovala jsem, že mě vnímá.
„No tak, Judi, to nám přeci neuděláš. Vždyť je teprve jedenáct. Poslouchej, hrají Kate Perry, tu zbožňuješ,“ škytla a táhla mě na parket. Sice už byla jedna, ale jak jsem ji viděla, nechala jsem ji žít v blažené nevědomosti. Vysmekla jsem se z jejího sevření.
„To sice ano, ale fakt půjdu. Zavoláme si zítra, jo? Měj se,“ pozdravila jsem ji, ale ani si toho nevšimla a dál se věnovala svému mužské společnosti. Protočila jsem oči a obrátila se na Roberta. „Nezlob se, ale půjdu. Klidně tu zůstaň,“ nabídla jsem mu. V duchu jsem sobecky doufala, že to taky udělá.
„Dobře, uvidíme se zítra,“ políbil mě na ústa. Nepatrně jsem se pousmála, vzala kabelku a vyběhla jsem baru. Zamířila jsem na parkoviště ke svému porsche a nastoupila. Ve skutečnosti jsem nebyla nijak zvlášť unavená, ale chtěla jsem spát. Chtěla jsem se k němu vrátit. Připadala jsem si šíleně ale něco uvnitř mě, mi říkalo, že tomu mám věřit. Budiž.
Ulice v tuhle noční hodinu byly prázdné, semafory vypnuté a tak jsem za chvíli byla doma. Zamkla jsem auto i bránu, kterou jsme měli na dálkové ovládání. Doma mě nikdo, překvapivě, nečekal. Nevím, kde byli rodiče a upřímně mě to ani nezajímalo. V předsíni jsem vyzula lodičky a odkopla je bůhví kam. Odložila kabát a pověsila i kabelku. Vyběhla jsem po schodech do pokoje, vysvlékla šaty i silonky a převlékla se do tílka. Vlezla jsem do postele a rozsvítila si stolní lampičku, které v potemnělém pokoji vytvářela lehce tajemnou noční atmosféru. Zachumlala jsem se do peřin a zavřela oči. V mysli jsem si představovala Dylana.

Slyším hrát hudbu, nerozeznávám ji, ale je mi povědomá. Zmateně se rozhlížím. Vnímám hlasy, smích. Jsem někde na zábavě. Vše je rozmazané. Podívám se na sebe. Jsem oblečená do černých šatů, které jsem měla dnes na sobě v Delíriu. Počkat, já jsem v Delíriu. Zaostřím pohled. Vidím Alici, která tancuje v obležení těch chlapců. Všímá si mě a mává na mě. Chci jít za ní ale vždy, když udělám pár kroků, ocitnu se zpět u baru, kde jsem dnes v noci stála. Roberta nikde nevidím. Snažím se jít kamkoliv na parket, ale vždy se ocitnu u baru. Nemůžu nikam. Postávám a popíjím. Náhle se taneční hudba změní na nějaký slaďák. Moment, tohle přeci hráli v rádiu, když jsem jela domů. Co to jen bylo? Jo, už vím Emeli Sandé a její Read all about it. Ta písnička se mi líbí. Náhle světla kolem mě zhasnou. Lidé se vytratí. Jasné, průzračné světlo osvětluje pouze mě a osobu, která ke mně ze tmy přichází. Přerývaně polknu. Oči se mi rozzáří radostí. Dylan, oblečen do perfektně padnoucího, luxusního obleku míří přímo ke mně. Vypadá jako James Bond. Zpoza rozepnutého výstřihu košile se mu rýsuje vypracovaná hruď, pokryta jemnými chloupky. Líbí se mi to. Je to vzrušující. Jeho průzračně modré oči na mě upřeně hledí. Šibalský úsměv mě dostává do kolen. Nepatrné vrásky kolem očí a dokonale upravené strniště, nemůžu si pomoct, jsou prostě přitažlivé. Vypadá tak zrale, mužně. Je o dost starší, ale je sexy. Nedokážu se ubránit vyjevenému, radostnému výrazu.
Stojí přímo přede mnou a propaluje mě pohledem, ve kterém se snoubí nevinnost a vášeň. Uculím se nadšeně.
„Ahoj, Juditko,“ pozdraví mě podmanivým hlasem.
„Ahoj,“ špitnu, když si uvědomím, že na něj hledím jak na svatého. Strčí si ruce do kapes a opře se o bar. U číšníka, který se objevil odnikud, si objednal whisky. Cítím jeho silnou kolínskou, kterou dlouhými nádechy nasávám a vychutnávám. Přestaň se tvářit jako krypl a něco řekni, je to tvůj sen, nepokaz si to.
„Dnešní ráno se mi líbilo,“ mrkne na mě a usrkne whisky.
Zašmátrám v paměti. On mě doopravdy vnímal. Slyšel má slova a cítil i ten….
„O ne, skutečně jsi mě vnímal? Takže jsi cítil…,“ dochází mi. Červenám se a absurdně se zašklebím. Dylan na mě vycení dokonale bílé zuby a přikývne.
„Líbáš dobře,“ skloní mi poklonu.
„Ne,“ hlesnu pobaveně a rozesměju se. „Promiň, to byly kecy, co jsem tam říkala. Myslela jsem,...pane Bože,“ nedokážu se přestat smát.
Sedíme na barových židličkách naproti sobě a bavíme se jako staří známí. Dylan se povzbudivě dotkne mého ramene a zazubí se.
„Ne, neomlouvej se, mně se to líbilo. Byla jsi roztomilá,“ chlácholí mě.
Roztomilá? Copak jsem štěně, abych byla roztomilá? Váhám, jestli se zlobím na něj, že mě tak nazval, nebo na sebe, jak se stydím za své chování.
„Takže ty mě doopravdy vnímáš, to je skvělé. Nejsem šílená,“ vyhrknu.
Moje poznámka ho pobaví.
„Ne, to opravdu nejsi,“ ujišťuje mě a dlouze se mi zadívá do očí. Přestanu se řehtat jako kobyla a cudně sklopím zrak. Připadám si vedle něj jako malá holčička, která sní o svém idolu. Najednou mi v mysli vyvstane otázka, co ten chlap, co byl u tebe, a který se tě evidentně snaží udržet v kómatu? Zapudím to. Nechci si přece kazit sen, alespoň ne tenhle. Co kdybych se pak vzbudila, to nechci. Ne teď. Hudba kolem nás se náhle mění. JE to nějaká kubánská, či mexická, taková ta, na kterou se tančí dost vyzývavě. Líbí se mi. Počkat, tohle znám. Na tohle tančím, když chodím učit latinské tance.
„Zatančíme si?“ vyzve mě. Aniž by čekal na můj souhlas, popadne mě za ruku a táhne na parket. Světlo osvětluje pouze nás, přesto kolem sebe slyším nadšené hlasy, které nám fandí a pokřikují na nás. Slyším, ale nevidím. Obejme mě kolem pasu a oba se začneme svíjet a pohybovat boky do hudby. Jsem otočená zády k němu a vyzývavě kroutím zadečkem. Svíjím se a svádivě se kroutím. Cítím jeho velké ruce, jak si vychutnávají každou křivku mého těla.
Uchopí mě za zápěstí a prudce si mě přetočí čelem k sobě. Naše těla se ocitají v mileneckém sevření. Sála z něho opojný žár a živočišná energie. Vzrušením vytřeštím oči a svádivě si užívám jeho svalnaté paže, které mě objímají. Na svých prsou ucítím jeho vypracovanou, pevnou hruď. Vypadá přesně jako nějaký herec z akčního filmu. Podléháme vzájemnému kouzlu a přitažlivosti. Tančíme v těsném objetí a naše boky se eroticky vlní v rytmu salsy. Z našeho tance čiší erotika, vášeň a touha. Hledíme si do očí, cítíme dech toho druhého. Je to tak vzrušující a osvobozující. Smyslně vybízíme toho druhého k nemravnostem. Jen malinko chybí a ani ve snu bych se neudržela. Proč bych se měla vlastně udržovat?
„Kdybych za tebou zítra přišla, budeš si pamatovat, co se dnes v naších myslích odehrálo?“ odvážím se zeptat a podezíravě se usměju.
Přitáhne si mě k sobě tak silně, až mě to udiví. Přitiskne si mou tvář k té svoji. Cítím jeho omamnou vůní. Strnu, když u svého ucha pocítím jeho plné rty, kterými mi svůdně šeptá.
„Vždy si to budu pamatovat,“ uculí se na mě a spiklenecky povytáhne obočí.
V tom modrém pohledu se utápím. Pokrčím koutky a šibalsky našpulím rty. Přivinu se k němu a uchopím ho za klopy saka. Divoce si ho k sobě přitáhnu. Dotýkáme se špičkami nosu. Těší mě, že jsem ho mile zaskočila. Náhle se hudba vytrácí. Neslyším ji, neslyším ani hlasy lidí kolem nás. Zvážním. Ne, probouzím se. Dylan odmítavě kroutí hlavou. Buď teď, nebo nikdy. Divoce, vášnivě ho políbím. On mé políbení opětuje stejnou, nezkrotnou divokostí.
„Dylane, nechci se probudit, ještě ne. Ne teď,“ žadoním a natahuji k němu ruku.
„Juditko,“ slyším jeho hlas, jak se mi vytrácí. Jeho obrys mizí v mlžné páře. Já se ocitám v bludném kruhu.

„Ne!“ s výkřikem jsem se posadila na postel. Zklamaně jsem si odhrnula vlasy z čela a vložila obličej do dlaní. „Sakra,“ zaklela jsem a vztekle bouchla pěstmi do postele. Opět jsem si lehla a pohlédla na budík. Osm ráno. Zespoda jsem zaslechla hlasy. Matka s otcem opět něco probírali. Neměla jsem nejmenší ponětí co, a bylo mi to srdečně jedno. Zamyšleně jsem hleděla do stropu a přemítala o dnešním snu. Musela jsem si zachovat zdravý rozum. Přesto jsem se rozhodla, tomu všemu přijít na kloub. Jak je možné, že se mi o něm zdává, a ty sny na sebe navazují? Proč nesmím nikomu říct, že dokáže vnímat? A co je zač ten chlap, kterému se jeho kóma náramně hodí? Nemůžu přeci po každé podléhat, jsou to sny, proboha, ale krásné sny, to musím uznat. Dnes v noci se ho na to zeptám. Vstala jsem a otráveně došla do koupelny. Napustila jsem si vanu. Když byla voda příjemně horká, vlezla jsem si do ní. Opřela jsem si hlavu a nepřítomně hleděla do stropu. Přemítala jsem, jestli je možné, aby se člověk zamiloval do snu? Byly vůbec ty mé rozhovory s ním skutečné, nebo se to odehrávaly jen v mé mysli? Zdálo se i jemu o mně, nebo to byly jen imaginární představy?