s třepetání...

vyšplhal jsem do koruny jedle
a tiše odpočíval ve větvích
po nebi pluly syrové škeble
a samo připomínalo
ponurý baldachýn
pod jehož záhyby
přelétla občas letka divokých kachen

přemýšlím o životě
jak je fajn
že se ho nemůžu nabažit
přemýšlím i o smrti
kdybych spadl
tak poznám její tajemství
jedním tahem

přemýšlím o polích
zoraných do temné hnědi
i jiných svítivých hlávkami zelí

o nebeské modři
sladkých jablcích
i zbarveném listí

zvláštní
rozmazaná krása podzimu
v houni na klíně vozky
svážejícího úrodu z polí
důstojnost
plodnost
náznaky vnitřního smyslu
stačí se jen svízt

pozoruji chlapce
jak vytloukl pláňaty
malovaná okna
opuštěného kostela
a vrány si odnášejí pestré střepy
do svých hnízd

jedna si přisedla a povídá mi
prý je nemožné
aby člověk který se ráno probudí
byl tím samým člověkem
který šel večer předtím spát

myslím že je úplně jedno
kdo je když se vzbudí
důležité je
že se probudí jako někdo
kdo si s těmi střípky bude hrát

i když se může pořezat