Orlí štěstí, vznešená volnost na vlnách větru a katastroficky neurvalý

Vzývání nádhernosti
klaníc se před přírodou
v nadoblačné slasti
dokonalost štěstí
jen pláč nevratnosti
když lidé létat nemohou

Nenávratně rozervaný
špínou a zlostí prolezlý
ve své mysli rzí děravý
závratí z masky přirostlý
vlastní pýchou a vztekem
odpoután od absurdit.

však poprvé roztáhla jsem křídla
mocná síla tělem prostoupila
láskou objímajíc celý svět
až zvědavost se rozletěla
ve strmých skalách přistávala
kam jen oko orlí mohlo by pohledět

Nedotknuté světlem slunce
nevábně plazí se jeho emoce
v provazech za ním jak podivný hmyz
kostrou v rozkladu a ve tkáních sliz
zlobou mnoha let shnilé svědomí
až v budoucnu démoni ho zabijí
práchnivý hýbat bude rakví.

z nejvyššího vrcholu nebojím se
bystrým pohledem svého orla vyhlížet
však při návratu hrdě složí křídla
pod námi země rodná nedozírná
svobodná a vznešená je naše víra

Mysl protkaná filozofickými žvásty
pro něj toť odporný svět
držíc se zákeřně vražedné kasty
chce rychle a tiše zcepenět.

žijeme vysoko nade vší přírodou
světem v síle větru zaujatí
vzduchem opojení
k sobě připoutaní
přesto volní
hrdí

vášnivě draví.

Neměl tolik přemýšlet.


.