než kohout zakokrhá...

tma byla hustá
že by vyděsila k smrti
bečku mazutu
já zavrávoral ve 3 mach
při klokotání vesmírem
jako hrací skříň na kánoi
a vyprávěl půlnoci
aby neměla v noci strach

o mluvících ančovičkách
kde se pase modrej slon
co zjistit z očí žen
jak ježek bodnul míč
a proč čmelák není drak

kde leží horký sníh
jak se schovat za duhu
kde sladce voní sůl
na co myslí mladý mnich
a proč rosa není rosomák

zatím co děti klidně spí
drobný indiánský hoch
přináší mísu manga
pokožka jeho těla je pěkně nazlátlá
přemýšlím zda by mi nepadla
divoké včely to ale neodradí
ani hvězdy
a u lože mi pěje pěnkava

ráno lpí na všem stopy kouzla
mám na sobě jen trenýrky
ušité z kůží rosniček
nějací archeologové objevují kletbu
domorodci jsou neklidní
jednu dívku z blízké vesnice
unesly upjaté anakondy

nahlodávám stopu záhady
a vydávám se za ní

rozpíná se

můj pohled se zaostřil
ano je to ona
s věncem modrých kosatců
ve žlutě sametové tóze

páteř jí zajiskřila
jako součástky v opékači topinek
a povídá mi
láska není koncert
na harmonium v nóbl salónku
žádná sociálka
ani univerzální lék na rakovinu
státní loterie
ani diskotéka
na kolečkových bruslích
láska je štěkání na měsíc
soukromá
primitivní
a trochu strašidelná
záležitost
když si odmyslíš
všechny kytky a srdíčka
je přesně takhle šílená

a na tváři se jí objevil úsměv
tak široký
že by jím pohodlně prošel
celý náklad
nedělní přílohy blesku...

tak nezapomeňte!
alespoň jednou denně zaštěkat