Budeš mne milovat?» autorka: Venuše |
Budeš mne milovat?
Dokážeš mne milovat, i když budu větší než ty? Ve chvílích kdy budu zářit jako slunce, v dobách kdy bude bolet dívat se přímo.
Dokážeš mne i tak milovat?
Když přivolám blesk, co spálí vzpomínky, když budou cesty plné mých těžkých stop.
Dokážeš mne milovat?
Co se stane, když zmrazím zem a nechám zmrznout všechna semena jabloní co jsme společně zasadili?
Budeš věřit, že se jaro znovu vrátí?
Budeš mne i tak milovat?
Dokážeš mne milovat, když budu srstnatá jako zvíře a na dolním rtu bude ještě zasychat krev mé poslední vraždy? Nebo tě zachvátí strach z mých instinktů?
Budeš ve mne stále věřit, když se jako řeka rozliji ve tvé duši a vyplavím na povrch všechny bolesti tvého srdce?
Budeš mi věřit, i když mne nemůžeš zcela zkrotit?
Dokážeš mne milovat i když budu vším čeho se bojíš?
Budeš v hrůze prchat, když můj pronikavý pohled zachytí temná zákoutí tvé duše?
Dokážeš mne pak dál milovat?
Nemůžeš zůstat pokud je v tobě strach! Zůstat, pokud se budeš bát dunění země, řevu padající řeky či úžasně se rodících blesků na obloze.
Pokud se bojíš, noční obloha, ta není pro tebe.
Budeš mne milovat?
Budeš jiný než když jsi mne potkal. Svlečený z měkkých dek z papučí svých zvyklostí.
Miluješ mne?
Pak se neboj a dovol mé síle, aby tě uzdravila v nesnesitelné lehkosti a temnotě všeho čím opravdu jsi.
Není v tobě nic co by mne lekalo.Nic co bych nedokázala využít pro tvůj růst. Ve stopách tvých katastrof budu sázet třešňový sad, dohlížet, aby jsi stále rostl.
Budeš mne dál milovat?
Dokážeš mne milovat, i když budu větší než ty? Ve chvílích kdy budu zářit jako slunce, v dobách kdy bude bolet dívat se přímo.
Dokážeš mne i tak milovat?
Když přivolám blesk, co spálí vzpomínky, když budou cesty plné mých těžkých stop.
Dokážeš mne milovat?
Co se stane, když zmrazím zem a nechám zmrznout všechna semena jabloní co jsme společně zasadili?
Budeš věřit, že se jaro znovu vrátí?
Budeš mne i tak milovat?
Dokážeš mne milovat, když budu srstnatá jako zvíře a na dolním rtu bude ještě zasychat krev mé poslední vraždy? Nebo tě zachvátí strach z mých instinktů?
Budeš ve mne stále věřit, když se jako řeka rozliji ve tvé duši a vyplavím na povrch všechny bolesti tvého srdce?
Budeš mi věřit, i když mne nemůžeš zcela zkrotit?
Dokážeš mne milovat i když budu vším čeho se bojíš?
Budeš v hrůze prchat, když můj pronikavý pohled zachytí temná zákoutí tvé duše?
Dokážeš mne pak dál milovat?
Nemůžeš zůstat pokud je v tobě strach! Zůstat, pokud se budeš bát dunění země, řevu padající řeky či úžasně se rodících blesků na obloze.
Pokud se bojíš, noční obloha, ta není pro tebe.
Budeš mne milovat?
Budeš jiný než když jsi mne potkal. Svlečený z měkkých dek z papučí svých zvyklostí.
Miluješ mne?
Pak se neboj a dovol mé síle, aby tě uzdravila v nesnesitelné lehkosti a temnotě všeho čím opravdu jsi.
Není v tobě nic co by mne lekalo.Nic co bych nedokázala využít pro tvůj růst. Ve stopách tvých katastrof budu sázet třešňový sad, dohlížet, aby jsi stále rostl.
Budeš mne dál milovat?
Tipů: 14
» 29.12.14
» komentářů: 10
» čteno: 927(15)
» posláno: 0
» nahlásit
» 29.12.2014 - 21:49
krizekkk
NEBUDU
» 07.08.2018 - 19:09
kasparion
Dnes jsem našel jeden komentář , který jsem napsal pro tohle dílo. Nemohl jsem ho sem tehdy vložit a zapomněl na něj. Je to pokus o to jak by mohla vypadat odpověď :
Ne, jsi tisíckráte větší než-li já, a přesto neokážeš zastrašit moji lásku k tobě.
Ani tvá záře jež oslepuje mé oči nedokáže oslepit ten vřelý cit, ten jediný, který vidí krásu ve tvém srdci.
Proto tě dokážu stále milovat.
Ani pod údery hromů, ani v plamenech jež vzpomínky promění na popel nezaváhám a ve stopách tvých zanechám znamení lásky.
A budu tě dál milovat.
Až zahradu proměníš v jeden led, až puknou jádra naší společné práce mrazem, půjdu a budu je zahřívat vlastním dechem dokud
znovu nepříjde jaro.
Tebe zakryji svým pláštěm, abys nezmrzla má jediná lásko.
Potom pohladím tvojí zvířecí tvář, setřu ze rtu rtem svým tu krev, běs v lesku tvých očí mě bude hřát zatím co zuřivá záplava bude
bude trhat mojí duši. Zbortí svou silou prastaré mosty bolesti co k srdci vedou.
Protože budu věřit a stále jen tebe milovat.
Ani když tvůj pohled projede mnou jako nůž, ani když odhalí mé slabiny a černé skvrny v mé duši nebudu váhat, neprchnu, sevřu tě ve svém
náručí a ...budu tě milovat.
Budu ti nablízku v těch nejponuřejších temnotách noci v divokém tanci mezi blesky, v záplavách očistného deště za dunění milostných
bubnů země tě budu stále milovat.
Ano, budu jiný, budu nahý, ošlehaný vichrem lásky , popálený ohněm vášně, šílený ve svém štěstí protože tě smím milovat.
Tak tedy pojď , vrhni svoji sílu uzdravení do mého těla a odhal vše ve mě dřímá.
Nelekneš se, protože tě nebudu nikdy děsit, a tvé dílo jež se ze společné lásky zhmotní a vzroste zastíní svět.
A pod rozkvetlou třešní pak ...vždyť víš , budu tě stále milovat.
A abych nezapomněl ST autorce.
Ne, jsi tisíckráte větší než-li já, a přesto neokážeš zastrašit moji lásku k tobě.
Ani tvá záře jež oslepuje mé oči nedokáže oslepit ten vřelý cit, ten jediný, který vidí krásu ve tvém srdci.
Proto tě dokážu stále milovat.
Ani pod údery hromů, ani v plamenech jež vzpomínky promění na popel nezaváhám a ve stopách tvých zanechám znamení lásky.
A budu tě dál milovat.
Až zahradu proměníš v jeden led, až puknou jádra naší společné práce mrazem, půjdu a budu je zahřívat vlastním dechem dokud
znovu nepříjde jaro.
Tebe zakryji svým pláštěm, abys nezmrzla má jediná lásko.
Potom pohladím tvojí zvířecí tvář, setřu ze rtu rtem svým tu krev, běs v lesku tvých očí mě bude hřát zatím co zuřivá záplava bude
bude trhat mojí duši. Zbortí svou silou prastaré mosty bolesti co k srdci vedou.
Protože budu věřit a stále jen tebe milovat.
Ani když tvůj pohled projede mnou jako nůž, ani když odhalí mé slabiny a černé skvrny v mé duši nebudu váhat, neprchnu, sevřu tě ve svém
náručí a ...budu tě milovat.
Budu ti nablízku v těch nejponuřejších temnotách noci v divokém tanci mezi blesky, v záplavách očistného deště za dunění milostných
bubnů země tě budu stále milovat.
Ano, budu jiný, budu nahý, ošlehaný vichrem lásky , popálený ohněm vášně, šílený ve svém štěstí protože tě smím milovat.
Tak tedy pojď , vrhni svoji sílu uzdravení do mého těla a odhal vše ve mě dřímá.
Nelekneš se, protože tě nebudu nikdy děsit, a tvé dílo jež se ze společné lásky zhmotní a vzroste zastíní svět.
A pod rozkvetlou třešní pak ...vždyť víš , budu tě stále milovat.
A abych nezapomněl ST autorce.
» 17.08.2018 - 21:00
kasparion: Krásné, jsi stále nepřekonatelný, s díky a smutkem, že takové odpovědi život nepřináší...nebo jsme slepotou posedlí a jen je nevidíme.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: První sníh | Následující: Jsem žena