Cukroví po mamince

Je to již dlouhých dvacet let, co mě maminka kvůli těžké nemoci navždy opustila. Od té doby jsem mívala stále se opakující temné sny, ve kterých stála v mlze v podivné ponuré kuchyni obrovská strašidelná špinavá lednice, kde ve spodní polici zbylo ještě vánoční cukroví, co naposledy maminka upekla.
V každém opakujícím se snu jsem se bála lednici otevřít, co mne zas čeká, v jakém stavu po tom dlouhém čase cukroví bude. Ani ve snu jsem ho totiž nedokázala vyhodit, že je to to poslední, byť trochu hrůzné, co mi po mamince zbylo.
Jak léta ubíhala, tak i cukroví s každým snem čím dál víc úměrně době uplynulé vždy od snu předchozího, plesnivělo, prolézali jím červy, práchnivělo a neskutečně zapáchalo a i ve snu jsem ten podivný pach marnosti, nenávratnosti a ztracených časů cítila. Ale i přes to ke mně velmi vzdáleně vždy přivanula vůně vanilky a oříšků.
Tyto sny v mé stýskavé dušičce po celou dobu vyvolávaly podivné strašidelné pocity něčeho naléhavého.
Až jsem dostala nápad. O předloňských vánocích jsem upekla jeden maminčin druh, který jsem ještě nikdy nezkoušela, protože byl hodně pracný na přípravu. Jen když jsem hnětla těsto, jako bych maminčinu přítomnost cítila v zádech, že se dívá, usmívá se a kontroluje, zda to dělám dobře.
Když jsem hotové cukroví vyndala z trouby, vylinula se nádherná vůně již dávno ztraceného domova.
Chutnalo báječně, jako za mého dětství. Od té doby se již tyto zvláštní sny nikdy neopakovaly.
Chtěla snad maminka, abych konečně upekla zrovna tento složitý druh cukroví pro voňavou vzpomínku na domov?
Ano. A já jí za toto ponouknutí i za sny děkuji. Bylo to pro mne vlastně malé dobrodružství.

.

Linecké slunce
Pracinkový méďa

.