sklovita...

Vystoupal jsem
strmou stezkou
bez zrychleného dechu
až na malou plošinu

rozeznávám stín
vrhaný přístavní hrází
odlesky rybích hejn
pod hladinou
skály a listoví
vše plující v barvách
nezarámovaného obrazu

mlčení podobné rubáši
které se rozpadne
jakmile s ním pohnete
se rozptýlilo do obzoru
kočičí drápek větru
rozhýbal kapradiny
a dýchl do tváře
závanem paniky
v náhlé chvíli poznání
že vše kolem je živé
že pravda o původu
je na dosah
stačí vymazat slova
a rozhlédnout se

náhle jsem zpozoroval šedou siluetu
ukrytou za kmeny stromů

přede mnou se tyčila
prastará stavba
prošel jsem klenbou
a následoval chrousta
co se potácivě vmotal do podzemí

na opačném konci
chodba rozevírala náruč
paprskům odpoledního světla
a v malém výklenku v přítmí
sedělo jakési stvoření
co připomínalo jelena

přiblížilo se ke mně
dlouhé štíhlé nohy
dopředu nachýlené uši
a oči z jantaru
ve kterých oslnivý šperk zornice
měnil barvy podle dopadajícího světla
ve skládance smaragdových střípků

vzápětí jsem si uvědomil
že je to dívka
a nemá kopýtka

zvolna pozvedla ruku
dotkla se mé tváře
a vyvolala jistou myšlenku
že v jejích očích jsou všechny detaily
pohromadě

příteli nemusíš závodit s časem
abys mne našel
pro nás totiž žádný čas neexistuje

pak hvízdla
a byla pryč

usmál jsem se
vím totiž
že si odnesla tu chvíli
v níž jsme spolu pobývali
a že z takových
jednou celek poskládáme