Vana

Když se konečně posadil, vypadal unaveně. Mozolnatými dlaněmi si masíroval obličej a těžce dýchal. Venku se zatáhlo a přestalo pršet.
„Další jarní bouřka“, řekl a podíval se na ni.
Neodpovídala. Jen se dívala jakoby skrz něj. Byl na to zvyklý. Zapálil si cigaretu a kouř vyfoukl před sebe do poloprázdného pokoje. Oblak dýmu se pomalu rozplýval a on začal plakat. Pohladil ji po tváři a tělo se mu začalo chvět.
„Mám jenom tebe“, zašeptal a celý vzrušený se začal svlékat.
Náhle někdo zaklepal na dveře.
„Sakra!“ vykřikl a pavouk na stěně zaběhl pod starý zaprášený obraz s portrétem staré ženy. Zase se oblékl, odhodil cigaretu na zem, zašlápl ji do koberce a pomalu přešel ke dveřím.
„Kdo je?“
„Marie, otevři sakra.“
„Moment!“ zakřičel vyděšeně a vrátil se k ní.
„To je Marie, musím tě schovat“, zašeptal ji do ucha.
Neodpověděla, a tak ji vzal za ruce a odtáhl ji do koupelny s modrými kachličkami. Položil ji do vany, zamkl koupelnu, odběhl ke dveřím a odemkl.
„Co sakra děláš?!“ zeptala se vztekle a strčila do něj tak silně, že upadl na zem.
„Co sakra děláš?!“ zakřičel a pomalu vstal.
„Ty tady někoho máš ty hajzle!“ křičela zase ona.
„Jseš blbá, koho bych tady asi měl?“
„A co ty sklenice na stole? Myslíš, že jsem úplně pitomá?“
„Nech toho!“ volal nervosně, zatím co ona automaticky šla ke koupelně a začala lomcovat klikou.
„Je tam viď?“
„Nikdo tam není!“
„Otevři!“
„Nikdo tam není!“
„Otevři, nebo ty dveře rozkopnu!“ křičela na něj a kopla do dveří ze žlutého emajlu.
„Nech toho!“ křičel na ni.
Otočila se a zprudka do něj zase strčila. Upadl a ona zase kopla do dveří. Pavouk zmateně vyběhl z pod obrazu, nervosně běhal sem a tam po stěně až se zřítil na koberec. Vstal, vzal ze stolu těžký popelník plný nedopalků a udeřil ji do hlavy. Popel z cigaret se po její hlavě zalité krví snášel na tem.
„Ježišikriste“, řekl napůl pro sebe, když se díval, jak leží na zemi, bez hnutí s pavoukem na rtech. Zase si zapálil cigaretu a strnulý těžce a rychle oddychoval. Po chvíli vstal a odtáhl ji od dveří. Otevřel je a díval se, jak leží ve vaně.
„Lidé si myslí, že jsem pomatený“, šeptal a vytáhl ji z vany.
Venku přestalo pršet a na ulici prudce zabrzdilo auto.

Když otevřel oči, ležel na posteli a před ním stála žena v bílém plášti.
„Máte návštěvu pane Krompach“, řekla pomalu a držela ho za ruku.
„Návštěvu?“
„Ano, vaše paní.“
„Moje paní?“
„Ano, vaše paní Marie“, řekla žena s modrýma hlubokýma očima a pomohla mu vstát. Venku poletovaly sněhové vločky a nezadržitelně se snášely na zem.
„Mám jenom tebe“, řekl a podíval se na ni. Neodpovídala. Jen se dívala jakoby skrz něj. Byl na to zvyklý. Zapálil si cigaretu a kouř vyfoukl před sebe do poloprázdného pokoje…..