Kamna

Mlha jako štos, jak řemen na vlkodlaka. Chladivá pára. Vlhký dým. Pět kroků vzad a jeden vpřed. Rozpuštěné nohy rusalek v kapradí. Brodivý cár včerejšího mléka. Dech. Tma. Bílo. Dech.
Opřel jsem omotávky dlaní o drolivou kůru stromu a poslouchal. Nebylo tak chladno, jako bylo ticho a zdaleka tolik tma jako mlha. I tak bylo temno přiměřené k nerozeznání míst nebezpečně vlhkých a chlad až dost k tomu, aby mi s tím vsakujícím vlhkem prolézal skrz nemnohé obranné linie látek pod chlupy ježící kůži. Ale ta mlha. Ale to ticho…
Načepýřené trsy modrých trav i oslizlé všeomakávající kapraďorosty rozkomíhaly vlnu sotva zřetelných stínů, když jsem jimi proběhl po podmáčeném mechu dál, přes příkopy a svahy, kamenné kruhy a rozšklebené kořenní systémy vyvěrající na povrch jako štiplavé konečky krakatic. Dech poklusával kdesi za mnou. Ztrácel se a odrážel v kuželnících stromů, ve větvích jako kartáče na vši, v bílou plynnou křídovinou zaslepených očích probouzejících se výrů. Donesl se ke mně zpět v rozeklané kamenné kapse jednoho z úbočí místních vrchů, popadl jsem ho, zatočil s ním v útrobách a ze tmy do tmy zašermoval sluchem jako kočka na semišových tkaninách zamrzlá před výpadem k myší díře: A ticho. Mlha. Možná lehký trkot větví v lehkém větru. Mlha. A přece!
Na dolním patře slyšitelnosti, tam někde v suterénu, kde se aromatická pěna pocitů lepí do bludům nepodléhajících kousků korpusu vjemů a tvoří hořké zákusky předtuch, tam to bylo… Jemné kroky lovící šelmy, možná záblesky mhouřených očí v bělavým šerošerem zastrčených kalužích, třeba, ale asi jen asi – hebké tlapky plné drápů ostrých jako břitva dosedající na padlé kmeny a větřící… pořád ještě větřící můj pach.
Někdy nevíte, co vlastně víte. Jsou mžitky času, kdy je všechno jenom víra, jen tušení a střípky představ. Mít zbraň, mít dveře a střechu, mít oheň. Zahodil. Opustil. Neunesl. Když jsem se poddal dalšímu útěku, cítil jsem její pohled zřetelně v zádech. Co si přeješ, šelmo? Lovíš? Hraješ si? Chceš mne děsit? Zabít? Vyděsit k smrti? Je nesnadné běžet lesem v mlze. Je těžší polykat v kopci mlhu a vidět světlo, ano světlo, na konci mlhy. Oheň. Nebo obydlí. Nebo zapadlý cancour vsi rozemleté po lesní cestě jako zrnko pepře v pytli mouky. A přece naděje, kvůli které vědomí ostří do hrotu letícího šípu, ztrácí kontrolu mezi koleny a kotníky a zapleteno do ostružiní padá a dře se v keřích.
Přelétl mne černý stín. Přeletěl nebo přeskočil? Objevil se též nebo jen zmizel? A dech – byl můj? Chrčel jsem a vrčel, když jsem mokrý v ostnech strhával listí zpod rukávů? Kdo jsi, šelmo? Kde jsi? Jsi?
Mlha. Ticho. Mlha.
Přiskrčený jako nejnižší skřet ploužil jsem se od stínu ke stínu tlustých kmenů ve vlhku počínající noci ke světlu, které se ukázalo být obydlím, z klád a hrubě obroušených kamenů v mlze teple plápolajícím domem. Obydlím snad zkraje vísky, kterou v bílé kaši náhle sic jen tečkovaně prozrazovaly matná světélka na protilehlém svahu lesnatého údolí, ale ještě hezký kus cesty vzdorovitě od ní. Obydlím teď již na dosah po pár skocích, po dotyku s klikou a vnější závorou, po nízkou travou vlasaté mýtině, tak otevřené jako rána v zátylku neohlížejícího se běžce.
Měřil jsem ty skoky a výdechy v nich a viděl zuby a drápy v každém stínu, v každé větvi, kterou ruka větrem čechrané mlhy rozhoupala jako mlčícího visce. A náhle to přišlo – jako rozhrnutá celta poštovního vozu, jako vykasaná sukně nad zpěněnou vodou šibalsky rozvodněné bystřiny, rozhrnula se mlha v části mýtiny téměř skryté za mým pravým ramenem a vystoupila tam… Šelma. Černá nebo temně šedá, vyceněné dlouhé zuby a jazyk podobný snad hadímu, malebně klenutá od šíje přes kobylku až ke konci svěšeného ocasu, v chůzi mírná a dýchající neslyšně mlhu, temná v očích stejně jako v kožešině. Kráčela plynně a důstojně, a jakoby čas stál, prošla přede mnou jak stránka otočená v napínavé knize, téměř bez povšimnutí, že minula a najednou ji mlha tak jemně vsála, jak ji vymrštila přímo do mých sítnic.
Naplnil jsem se studeným vzduchem, vrátil jsem jej mýtině, větvím, pachu hub a plísní a vyrazil. Pro nohy a ruce to byl třes mžiku, pro hlavu snad rok a století. Závora, klika, práh, rána, místnost, záda ke dveřím, klika, závora, rychle, závora, závora, závora, tlak na dveře, zvuk drápů a zlověstné vrčení a zapadlá závora. Jsem uvnitř. Jsem v bezpečí. Šelma. Šelma je venku.

Rozhlédl jsem se po místnosti.

Byl to dům poskládaný z kamene a dřeva jako hádanka, hlavolam pro šílené tesaře a kameníky. Po stěnách šplhaly police a pod nimi kované truhly z černého dřeva zasuté jako domácí zvířectvo v chlívech dávaly tušit, že stavení rozhodně není příbytkem nějakého obecního žebráka. Pár stolů v protilehlých rozích, židle s dřevořezy, lustr jak ze zámku, však jen jednoduchý trojramenný kovaný z oceli a prutů mědi a stříbra, svíce ze včelího vosku, tlusté jako chasníkovo stehno, do polovic vypálené. A uprostřed cosi jako pec hrnčířova, kovářova výheň, ohniště kryté do komína, vybíhající však v hutnosti své stavby do jakési plošiny/litinové plotny, plochy jako stolové, velikostí spíše kavalci se podobající. A na té plotně skřet nebo pidižvík, bledý, až zelenomodrý, jakoby očazený, vrásčitý i vousatý, hlavně vousatý stařík vzrůstu snad po kolena, ne o moc víc. A v chlupatých prstech rukou svíral dýmku v jedné, hrneček s medovinou v druhé. Hleděl na mne, snad lehce nepřátelsky, ač neútočně.
Srazil jsem si z umaštěných vlasů čapku a pozdravil, jak se sluší. Pak jsem se představil.
„Damavaj,“ povídá ten zecvrklík.
„Damavaj,“ zopakoval jsem po něm a ukázal na něj. Usmál se a lehce pouklonil.
„Hledám hospodáře,“ řekl jsem.
Mlčel, ačkoli z jeho pohledu jsem cítil zvláštní hnutí v hlavě, nutkání vypovědět mnohem víc.
„Zabloudil jsem… éé… zabloudil jsem. Něco… venku mne NĚCO pronásleduje.“
„Gaspadar nani. Va vsi,“ řekl a ukázal pomalým pohybem směrem, kterým se od domu pravděpodobně rozkládala vesnice.
„Můžu tu přespat? Peníze ale nemám.“ Nepřiblížil jsem se úplně k němu, ale zkusil jsem se trošku přemístit, abych na něj lépe viděl a sám se dostal do nízkého stínu pod schodištěm, kterého jsem si všiml až nyní.
„Prač ty utikal? Ty adpavaď na ta, prač ty haňan.“
„Nikam neutíkám,“ vychrlil jsem a nerozuměl mu. Ale zastavil jsem se.
Pokýval pomalu nesouhlasně hlavou. Zopakoval otázku. Najednou jsem mu rozuměl, až se mi naježily chlupy. Měřil si mne a já jeho. Co zmůže takový trpaslíček s fajfkou? S fajfkou a možná s kouzly…
„Dezertoval jsem,“ přiznal jsem, „měl jsem strach. Bylo jich víc“, vysvětloval jsem, „neznám tyhle kraje, jsem tu sám, je mi zima, mokro, chci domů, něco mě loví,“ litoval jsem se.
„Ty udalaj drva,“ kývnul na mne Damavaj a ukázal na dveře pod schody, které bych přísahal, že tam předtím nestály.
„Neumíte tady snad ´e´ a ´o´? Nerozumím,“ lhal jsem.
Na okenice cosi zacvakalo. Vzhlédl jsem k jednomu z oken a uviděl soustředěnou tvář Šelmy opřenou do skla, čenich obtisknutý za zadýchaným obláčkem. Kdo jsi, Šelmo?! Kdo jsi? Zvíře zírající na kořist oknem beze strachu z domu a světla? Šelmo…
Skřítek sledoval můj zděšený pohled a jeho hlas najednou hrozivě skřípavě rozvibroval místnost: „Drva!“
Bylo to tak nepřirozeně děsivější než velká černá kočka sledující vás jako malou chutnou myšku v chaloupce oknem, že jsem proti své vůli vrazil do dveří pod schodištěm.
Ocitl jsem se v kůlně plné čerstvě na nanošených soušek, špalku a velké sekery zatnuté v něm jak zub v tvrdé patce chleba. Dveře ven tu byly dokořán. Přiskočil jsem k nim a zabouchl je a polínkem zablokoval petlici, přičemž sotva jsem to udělal, zametl třísky pod spodním okrajem dveří černý ocas. Zalomcování konstrukcí kůlny a směs řevu s vrčením snad vytrhly velkou sekeru ze špalku místo mých rukou. Sotva mne napadlo vypadnout se sekerou proti dveřím a bít se, změnil se řev v tísnivé ticho a to v podivné praskání, jak když kosti kat štípe a ubožáky v kole láme. Pak se o dveře opřel stín. Byl to stín velké kočky měnící se ve stín… člověka? Snad skřeta, oživlého pařeze, goblina či zlého ducha či shrbeného odporného, ale přeci člověka. Potom se ozvalo to mumlání. Nevnímal jsem ho tolik, neboť nějaká síla ve mne přinutila mne štípat soušky na polínka, navršit hromádku, kterou sotva unesu, vzít jí k podivnému krbu s ustaraně tvářícím se Damavajem, a další a další. Když jsem neslo poslední dřevo, dveře kůlny za mnou praskly a rozletěly se v prach.
Rozsypal jsem dřevo po místnosti, Damavaj skřípal hlasem „Zatvar! Zatvar!“ a jeho společníkem v děsu, zarazil jsem za sebou závoru. Do dveří začaly bušit lidské pěsti, za nimi klel v cizí řeči temný ženský hlas.
„Čarodějnice?“ obrátil jsem se na Damavaje, děsem se mi srazily vnitřnosti jak v loji a žluči, jako kámen, který černá magie rozpustí v medu, který po pozření změní zpět až ve žhavé magma? Kolik pověstí je o lesních čarodějkách pasoucích srny a daňky, beroucích pocestným zrak jako krtkům a krev a moč jako uštvaným zajícům, aby je svými praktikami předhodily samotnému ďáblu. Z pocestných, uřknutých čarodějkou v lesích stávali se vampýři, vlkodlakové, vrazi, žháři a násilníci, loupeživí černí mordýři na dříve bezpečných pěšinách, divocí kanci a kožoměňci, beroucí za bezměsíčných nocí na sebe podobu medvědů nebo divokých černých psů.
Damavaj se však tvářil znovu klidně a zpod vousatých vrásek vycenil na mne žlutá zubiska.
„Baba najaga. Zapal ohaň. Krsni,“ řekl, když přitom ukázal na římsu naproti onomu podivnému krbu, na kterém pořád seděl.
Vzal jsem odtamtud křesadlo, vyčistil rychle ohniště, napěchoval jej polínky posekané soušky a připravil si hromádku suchých třísek k podpalu. Když jsem křísl, ozvala se rána, jak když tucet zapřažených koní najednou za dveře zabere a dveře opravdu málem napůl se rozlomily a závorou podélně rozkvetla třískami načepýřená prasklina.
Zatímco oheň v podivném krbovišti začal praskat, kolos vyrobený z kamene, šamotových dlaždic, kameniny a obkovaný pláty nikde nerezavějící oceli se zlehka rozehříval, podivnému skřítkovi se jakoby zázrakem rozblikal knůtek dýmky a on spokojeně zabafal. „Sil“, řekl.
„Cože?“
„Sil.“ Ukázal na jednu z polic, na které ochráněná v hrubé pytlovině ležela velká vyřezávaná slánka.
„Sůl,“ přikývl jsem mu na to, „sůl. A co se solí?“
„Vysyp na prah!“ přikázal
„Sůl vysypat na zem? Takové plýtvání?“ V mých zemích se sůl vážila zlatem. Sypat ji po zemi! Hřích!
„Vysyp sil!“ vykřikl skřet Damavaj a jeho výkřik zanikl v další ohlušující ráně, jež rozlomila v záplavě třísek závoru a vyvrhla dveře kamsi do lesa. Dál se ozval zlý smích a před práh vstoupila nejšerednější babice, jakou jsem kdy spatřil ve světlech i mlhách tohoto světa. Jednou rukou se opírala o z kořenů vytržený seschlý stromek, ze kterého již hnijící kořeny visely jako cancoury nějakého koštěte a druhou ji halila mlha, stejně jako skoro polovinu těla. Dál už se mlžný opar měnil ve výběžky par, v prsty, které se po mne začaly přes práh natahovat.
Chrstl jsem všechnu sůl ze slánky na práh, babizně pod nohy. Její zlostný výkřik zalomcoval snad celým lesem a musel být slyšet i přes údolí ve vsi. Mlžné prsty se rozprskly jako vejce vržené proti zdi. Babice zlostně vrhla suchým stromkem do místnosti, ale ten jakmile se dostal nad vysypanou sůl, změnil se jen v prach, třísky a popel.
Slyšel jsem babiznu zuřivě klít a gestikulovat, nejprve ke mně, potom se její tvář zakabonila do šeredné masky, jakoby studovala něco za mnou, na té podivné peci.
„Smrt Domovoji, smrt,“ jakoby řekla tím směrem, ale nepostřehl jsem, že by přitom pohnula ústy. Pak se obrátila a odkráčela do tmy.
„Vyhráli jsme už?,“ otočil jsem se na skřítka Domovoje.
„Na,“zakroutil hlavou. „Mála sil,“ řekl.
„Ale to je spousta soli. To je jmění. A vypadá to, že přes ni nemůže!“
„Jaga baba, takava maga,“ řekl, jakoby něco citoval. „Ty v nabazpači. Maš žalaza?“
„Nemám žádné železo. Meč jsem zahodil při útěku…,“ hleděl jsem na zem „...a sekera zůstala venku v kůlně. Za solí. Mám tam jít?“
Něco řekl, ale nebylo mu rozumět, neboť v ten moment se odsunula závora dveří, kterými jsem sem prvně vstoupil. Odsunula se zevnitř a tak prudce, že vypadla s dřevným klepnutím na zem. Dveře se rozevřely a vstoupil čert. Celý černý, shrbený a podobný kozlu nesl na ramenou rozesmátou babici. Nohy mi zdřevěněly.
„Ka mna!,“ křičel Domovoj a zuřivě plácal na plochu vedle sebe.
„Ka mna! Ka mna!“
V tu chvíli vzduch zolejovatěl, naplnil se pachem sířených vinných sudů, plísňových sýrů a připáleného masa. Cítil jsem, jak čarodějnice v natažené ruce svírá už od prahu můj krk, aniž by se mne dotknula, jak čert pohledem hodnotí váhu mojí duše zrádce a dezertéra, duše kterou mu žádný anděl nepřijde vyrvat ze spárů. Nohy mi klouzaly po lesklé olejnaté podlaze.
„Ka mna! Ka mna! Kamna! Kamna! Kamna!“
Zakopl jsem a vymrštil se na rozehřátou plošinu nahoru nad krboviště, na plošinu obehnanou kamením, kachlemi a železem. Domovoj mne zachytil za ruku a s povážlivou silou mne vytáhnul na ono již krásně rozehřáté zařízení, k němu – kamna. V tu ránu olejovitost zmizela, čert se začal vztekat a babice klít. Devětkrát oběhli – říkejme tomu kamna – devětkrát se pokusili na kamna vysápat a devětkrát vždy jak popálení a uhranutí byli odmrštěni pryč. Nakonec zmizeli venku ve tmě.

Tu noc jsem nespal a Domovoj také ne, jen když se blížilo svítání, řekl mi: „Patrabijam drva na nac,“ seskočil z kamna (kamen? možná, zní to hezky a nakonec – kamenná jsou také) a byl ten tam.
S ránem a slunečním světlem jsem se odvážil z kamen a do okolí domu i já. Divně to tam páchlo sírou, ale v jasném dni se všechno zdálo být bezpečné.
Pokácel jsem na kraji mýtiny další soušky a na špalku z nich nadělal políčka, které jsem navršil u kamen, zabezpečil jsem přední dveře znovu závorou a zadní dveře z kůlny nahradil dalšími dveřmi z patra, kde jsem objevil spíž. Netroufl jsem si z ní vzít víc než dva krajíce chleba – jeden k obědu a jeden na cestu. Dveře z venku do kůlny jsem provizorně stloukl z několika poházených prkének v kůlně. Nebylo to nic moc, ale na kus provázku se zavřít daly. Bylo už dlouho po poledni a Domovoj ani nikdo další se v příbytku ani okolo něj neobjevil. Nehodlal jsem tu čekat na další noc a sestoupil jsem do údolí a do vsi, kde jsem potkal lidi, dostal rady kudy dál a v zájezdní hospodě k nedojedenému zbytku vývaru od veselého štamgasta i jednu velmi důležitou radu zdarma: Vyhni se domu naproti přes údolí, kde bydlíval ponocný. Straší tam.
Vydal jsem se dál. Slunce bylo loutna, červánky melodie, a když se začalo na lesní pěšině šeřit, z trav, jezírek a kapradin trousily se první drobty mrazivé mlhy další noci, začal jsem si prozpěvovat ty nejkurážnější písně, které znám.

Ach, kéž mi jsou bohové milostiví a přijdu domů živ a zdráv.