Brána

Byla ďáblem vyžádána,
pálena a umučena,
ubita a roztrhána,
ještě dítě, žádná žena.

Tu bránu vídám ve snech svých
ohňů žár, propast a duší křik.
Tam těžce splácím strašný hřích,
věčnost trhán, živ v okamžik.

Tma pokoje a divné pnutí,
studený pot, mráz na zádech,
je za mnou, stojí bez pohnutí,
vím že sním, přesto ztrácím dech.

Sny o hrůzách, děs ze tmy noci,
kost prodrala se z rudých žil.
Ač ve snech křičím bez pomoci,
v okamžik smrti bych štastný byl.

Mé dítě bylo darem moci,
a proto teď stojím na útesu,
smrt hledám když padám nocí,
tou branou do hlubiny děsu.



Její oči! Jen její modré, důvěřivé oči.