Stále ještě vychází...

Nad východní hranou světa,
otevírají se za peřinami mraků,
oči rozespalého prince
se zlatými paprskovými kadeři.

V obličeji má ostré rysy,
při pohledu na něj
vás bodají teplé jehličky,
které rozehrají úsměv.

Jeho urozené postavení
je výš, než dosáhne lidský hlas,
rozmlouvá s ohnivými ptáky,
prozkoumává oblohu pátravým zrakem.

Občas si pospí
za hradbami
z nadýchaných slov,
má své vážené místo.

Je nezastupitelným,
ve svém břichu,
které tvoří zářivé kolo,
tráví tisíce žhavých částic.

Ten princ se zářivým úsměvem,
je přece sluncem, kterého znají
ve všech zemích,
nikdo si jej nemůže splést.

Usmívá se do dálek
budoucích zítřků;
zdá se být pořád šťastný.

Když mu tajuplná noc
zahalí na západě tvář,
střídá stráž s měsícem,
svým bratrem dvojčetem.

Ovšem, jakmile opět vystoupá
po východní oblačné zdi,
lidé znovu ctí nový den.

Vítají slunce s povděkem,
možná víc než sebe mezi s sebou…