Sen utrápené duše

Utrápená duše spí,
o princi z pohádky sní.

Ten, který jí řekne:
"Ženo, nechci auto, dům, tvé věno.
Chci Tvé srdce mít,
z číše věrnosti s Tebou pít.
Chci líbat Tvá oční líčka,
dívat se do očí, co mají barvu kalného sklíčka.
Chci s Tebou letět do hvězdných perutí,
ať na bolest přestat myslet Tě donutí.
Chci s Tebou skákat přes kaluže potoka,
svatbu s Tebou mít do roka.
Toužím líbat Tvé rty rudé,
Tvá láska navždy má bude.
Přeji si slyšet trylky Tvého smíchu,
slyšet Tvůj klidný dech v nočním tichu.
Pak na dobrou noc našemu robátku,
povídat svojí vymyšlenou pohádku.
Celý život vedle Tebe usínat,
S Tebou ve stáří umírat."

Duše se s křikem smíchu probudila,
realitu smutnou uviděla.
Po jejím těle modřiny září barvou modrou,
od muže jejího, že mu není ženou dobrou.
Otisky na jejím krku žalují,
před tyranií lháře s láskou varují.

Má však útěchu v tom, co se jí zdává,
i když jí muž cejch bolesti dává.
Může si snít ten svůj krásný sen,
úplně každičký v roce den.