Nehladící hladina

Když je smutno
kámen na mně sedí

pořád ještě netrápím se
pořád ještě stojím..

v trápení mi smutno chybí
by mě trošku prohloubilo
pod výboje kyseliny
ohlušilo skulinami

a vlny naléhají
řvouce na kamenné tělo mé
snad abych už odešla

kam ale od nich
když slyšet je je v uších
a zevnitř vymývají
struktury.. to snažení mého žití

Ty někde na dně
pomilován tichou vodou
všeho jsi svědkem
stáhni mě

chci Ti dát to nejlepší
totiž - to nejlepší ze sebe.