Jedna věta

Jen několik málo slov,
co problémem je pro mě je vyjádřit,
zdají se mi zčásti zbytečná,
jinak najevo je dávám:
Svým chováním, jednáním, sliby, že budu stále s tebou.
Proč ale nedokáži říci to přímo?
Sama se sebou se o tom hádám.

Jednoduchá věta, několikrát napsána v tento list a opět smazána.
Myslím na ni stále, tak jako na tebe.
Ale říci či správně použít v básni této ji nedokáži.
Věta,
kterou dokazuji, jak moc pro mě znamenáš,
že nad tebou, ač v myšlenkách,
celé dny i noci trávím na stráži.

Dokazuje však věta tyto skutečnosti,
či skutečnosti tuto větu?
Jsou slova důkazem činů,
nebo činy důkazem slov nevyslovených?
I bez těch vět,
co říci umí každý - leč mnozí neupřímně,
doufám, že můj pocit k tobě chápeš.
Tvůj úsměv drží mě nad vodou i ve chvílích více než temných.

I já tebe chci držet nad vodou.
Při jakékoli události, v jakémkoli okamžiku.
Vždy.
A věřím, že tomu tak snad i je.
A ta jedna věta.
Ta jedna krátká, ale velmi známá věta...
V celém mém člověku,
chování
a náklonnosti
ona schována je.

A ač zní to hloupě, mou žárlivostí tato věta projevit se může.
Nechci ten pocit skrývat,
v tomto ohledu jsem však vládcem velmi malým.
Věřím ti ve všem, ta věta rovná se zkrátka citu mojí lásky k tobě.
„Miluji tě.“