Vypravěčka příběhů

Vypravěčka příběhů

„Po obloze létali oceloví ptáci s břichy plnými lidí…“ – ozvalo se několik vyděšených nádechů – „ale jen je bezpečně přenášeli po obloze, takže se každý mohl dostat na druhý konec světa, kdy se mu zachtělo“. Sborové ááách dětí shromážděných okolo ohně, jehož odlesky se mihotaly i po tvářích několika dospělých, zaznělo jako sbor odpovídající knězi. I s tebou.

Přicházeli, když do jejich životů vstoupil stesk nebo nejistota. Často přicházely čerstvé matky – s nahými nemluvňaty u prsů, jemně průsvitný sutong splývající přes ramena, upíraly velké čokoládové oči na vypravěčku a nořily se do příběhů, aniž by samy věděly proč.
Přicházeli starci a stařeny svírající sukovité hole ještě sukovitějšíma rukama, slepě zírali do plamenů a dutě mlaskali dásněmi bez zubů, když tok příběhu doběhl k obzvlášť zásadní události.

„Hudba zněla odevšud… hudba, která zněla jako světlo hvězd na obloze, která burácela jako řeka, ale i jiné druhy hudby - taková která zněla jako cesta dvoukolákem na trh i taková, která připomínala v lidech to nejhorší, jedna se nestarala o zítřek, jiná která se upínala až do věčnosti. Každý člověk měl vlastní malé kouzlo, které mu dalo hudbu, kterou si přál.“

Nejvíc samozřejmě přicházely děti. Visely Vypravěčce na očích, stále ještě jiskrných pod převislými vrásčitými víčky. Vypadala jako mořská želva, s mořem v očích, povislým krkem a hrbem na kulatých zádech, která vypadala jako krunýř, tak neuvěřitelně stará a přesto stále ještě naživu, déle než kdo pamatoval.

„Ale rozhodnutí už bylo učiněno. Náčelník se rozhodl poslat na město draka, který je spálil na troud svým neskutečným žárem…ještě dlouhá léta poté bylo celé okolí otráveno jeho jedovatým dechem. Ženy lamentovaly a jejich děti se rodily bez očí a s hroznými věcmi místo rukou, krávy rodily dvouhlavá telata a dávaly otrávené mléko a lidé umírali a rozpadali se na kusy.“
„A přišel jiný náčelník, aby tu zemi zachránil?“
„Nebylo to tak jednoduché…náčelníci měli velikou radu a všichni se museli řídit jejími usneseními. Ale jako i ta nejlepší rada na světě, i tahle byla složená jenom z lidí. A jako pokaždé, lidé měli krátkou paměť a hlavně mysleli především na sebe. Náčelníci žili v nádherných palácích a brzy zapomněli na nářky matek a utrpení celých kmenů. Už v době, kdy jednali o usnesení, které by něčemu podobnému jednou provždy zabránilo, mysleli mnozí z nich jen na vlastní zisk a snažili se vydobýt pro svůj kmen výhody na úkor ostatních kmenů. Proto na zemi nikdy nemohl zavládnout opravdový mír, vždy jen příměří, protože lidská přirozenost je válka“.

Starci pokývali moudrými holými hlavami. Válka tu byla odjakživa, válka jednoho kmene proti druhému, krvavá žebra čnící obnažená k obloze, krev na kamení a jizvy usmíření. Když kmeny přestaly válčit, všichni válečníci si vlastními dýkami vyryli do předloktí a na břicha hluboké rány, na znamení lítosti a pokání za všechny, které zabili. Protože jen krev může smýt krev, která byla prolita a jen bolest může odčinit bolest způsobenou matkám padlých a jejich dívkám, rvoucím si vlasy i sutongy.

„Na ulicích bylo plno umělých lidí. Učili i děti ve školách. Někteří byli jenom jako obrazy na stěnách, které se mohly hýbat, jako když tančí stíny, a mluvit, ale někteří měli těla. Byla tak dokonalá, že jste nepoznali pravého člověka od umělého.“

„Proč děti neučili dospělí nebo starší děti?“
„Protože se věřilo, že je to příliš nebezpečné a že lidé nedokáží být dost spravedliví, aby mohli vyučovat děti. V těch dobách se věřilo, že děti jsou dokonalejší než dospělí a dospělí lidé často neměli rádi sami sebe. Lidé sice do nějaké doby nahlas říkali, že děti by neměly být vyučovány pouze umělými lidmi, ale ve skutečnosti se nikdo z nich nechtěl postavit dětem tváří v tvář. “
„Jak je možné, aby člověk neměl rád sám sebe?“ ozvala se jedna z matek, prvorodička se svým sotva tříměsíčním synkem na rukou.
„Tak, že ho nemá rád nikdo jiný“, odpověděla Vypravěčka.
„A když ty děti vyrostly, měli se rády? A mohly být učiteli?“
„Ne, pokývala vypravěčka smutně hlavou. „Nikdo nemůže unést tíhu toho, být smyslem života pro tolik jiných lidí, takže každá další generace byla ještě zklamanější a osamělejší.“

Hvězdy zářily nad skomírajícím ohněm, když se Vypravěčka s námahou zvedla ze svého kamene. Matky už dávno odešly se spícími dětmi v náručí, aby potěšily svoje milé, jen několik starců sedělo nehnutě na svých místech.

Gamiel jako obvykle pomohla Vypravěčce do jejího domu. Během doby, kdy to bylo jejím každovečerním úkolem, vyrostla do krásy a černé hebké vlasy jí spadaly do jemného obličeje. Její hruď byla ještě plochá, ale v mandlových očích barvy tmavé čokolády měla svit dívky na prahu dospívání.
Oslovila Vypravěčku jménem.
„Copak moje milá?“, otočila se Vypravěčka. Gamiel byla její oblíbenkyní. Přišla o rodiče a od útlého věku byla rozmazlována celou vesnicí. Vypravěčka viděla mnoho dětí, které se zkazily přehnanou pozorností a nedostatkem kázně, ale ne Gamiel.
„Lidé v tvých příbězích, lidé s kouzly…nezní to, že byli šťastní. Jak může být člověk, který má kouzla, nešťastný? Když mu něco chybí, kouzlo mu to může dát.“

Vypravěčka se na dlouho odmlčela, než odpověděla.
„Byla jsem ještě mladá dívka, ale byla jsem už starší než ty, když po zemi chodili lidé s kouzly. Lidé tehdy žili velmi, velmi dlouho…byly na to speciální lektvary, které ženy pily ještě před tím, než se jim narodily děti. Každý se rodil zdravý a krásný a všude na ulicích, i v domech, byly obrázky přenádherných lidí a jejich nevídaných kouzel a každý chtěl být jako oni. Ale kouzla nebyla zadarmo. Lidé museli hodně pracovat, aby mohli mít kouzla, ale ne na poli nebo na trhu, ale ve velkých budovách z průhledného kamene, také plných kouzel. Jejich práce byla chovat jako všichni okolo něj a nesměl od nikoho nic chtít, jen od svých kouzel. Lidé nepotřebovali, aby pro ně ostatní lidé něco dělali nebo s nimi pracovali, protože všechno jim zajistila kouzla. A protože kouzla ti mohla dát všechno, bylo velmi neslušné chtít něco od jiného člověka. Kouzel bylo tolik, že člověk ani nevěděl, které má chtít dřív, všechny byly potřebné. Byly speciální kouzla na mluvení s lidmi, protože nebylo slušné mluvit s lidmi tváří v tvář. Byly kouzla na cestování, protože města byla obrovská, větší než celá vesnice i s horou a pláněmi za ní. Kouzla byla nádherná, ale byla…svazující. Byli jsme velmi osamělí a cítili jsme se ztracení, protože nás nikdo nepotřeboval. Všechno zařídila kouzla a naším jediným úkolem bylo je používat.“
„Takže ti kouzla vůbec nechybí?“ zeptala se Gamiel.
„Chybí mi hudba“, odpověděla Vypravěčka, „dala bych všechny svoje zbývající roky za to, abych ještě jednou mohla slyšet hudbu mého světa“.

Tu noc měly Gamiel a Vypravěčka stejný sen. Ve velké průhledné budově se vznášela světla. Dav lidí šuměl tajeným očekáváním. Všichni lidé byli krásní a mladí a měli úžasné šaty a jejich tváře měly různé barvy a oči různé tvary, ale nejzajímavější byli lidé uprostřed, stovka lidí v černých oblecích na vyvýšeném pódiu uprostřed místnosti připomínající tvarem i perleťovými stěnami mořskou lasturu. Starší muž na pódiu s bílými vlasy učesanými do dokonalých vln a téměř bez vrásek, s očima barvy moře, zvednul paži a šum utichl. Ozval se jediný tón, čistý a líbezný, jako zpěv kormorána nad mořem, stejně osamělý. Klesal a stoupal a náhle se k němu přidal sbor mnohem jasnějších hlasů, téměř pronikavých, trylkujících jako slavíci v keřích. Vteřina ticha a pak tóny znějící jako čistá voda zurčící po kameni. Opět vteřina ticha – dunivý úder, jako hrom v dálce, a všechny tóny se rozezněly společně a zároveň se k nim začaly přidávat další, každý jiný, svůj a dokonalý a společně tvořily hudbu světa.

Druhý den ráno našli Vypravěčku v její chýši mrtvou. Usnula ve spánku a na tváři, která vypadal jako staletý ořech, měla lehounký úsměv.
Spálili jí se všemi poctami a starci seděli u její mohyly několik dní a nocí, zatímco jim matky nosily jídlo a muži odcházeli do lesů, aby byli sami.

Ale Gamiel seděla na břehu oceánu. Myslela na oči barvy moře, oči vypravěčky i muže z jejího snu a neškoleným hlasem si pobrukovala jedinou melodii.