Nebýt uhádaná ženská

Poslední dobou zjišťuji, že začínám být čím dál tím víc hádavá ženská. Zpočátku jsem se domnívala, že za to může nejmenovaný literární web, kde jsem tvrdě bránila své „pravdy“. Tady jsem měla v hádání několik osobních rekordů. Když jsem přestala mít čas navštěvovat jej víc, než bylo zdrávo a moje hádavost nepolevovala, začala jsem tušit, že příčina bude někde úplně jinde.


Nevím, jestli neobjevuji Ameriku, ale za to co nás činí popudlivými, z velké části nemohou lidé kolem nás, ale stroje a přístroje, kterými jsou naše domácnosti zahlcené. Technický pokrok by nám měl život ulehčit, ale je to tak opravdu? Vezmu například dnešní den. Jaký asi bude, když se naštvu hned po ránu?

Vypotácím se z pelíšku a první co udělám, jdu vařit kávu. Zmáčknu tlačítko GO, jedno oko pořád ještě zavřené, na kávovaru. Stroj zavrní a rozsvítí se displej. Místo nápisu: „Vyplachování“ (které mě štve, ale dobře, když má touhu, tak ať se vypláchne), se objeví: „Vyprázdněte zásobník sedliny“. Kruci, proč tohle vždycky vyjde zrovna na mě. Vytáhnu celý spodek, vysypu sedlinu, umyju nádržku. Tím to ovšem nekončí, nádržka trčí v podstavci, který je plný vody a má dvě desky na přikrytí. Prostě tohle vyžaduje umytí téměř poloviny kávovaru. Po celou dobu svítí zpráva: „Zastrčte nádrž sedliny“. Že by to bylo vyrobené speciálně pro retardované jedince? To vím taky, přestože pořád ještě skoro spím. Čekám nápis: „Moje káva, extra silná“ a houby. Objeví se: „Doplňte nádrž na vodu“.
„Běž už do Prčic,“ vztekle štěknu po přístroji. Chci jedno jediné: ranní kávu, která mě uvede do stavu bdělosti. Doplním tedy nádržku na vodu. Displej hlásí: „Zasuňte nádrž na vodu“ zasunu a následuje avízo na blížící se vytoužený hrnek kávy: „Zahřívání a vyplachování“. Stroj zakašle a vyteče zahřátá voda. Jsem skoro u cíle, teplou vodu vyliju a BINGO. Je tu vytoužený nápis: „Moje káva, extra silná“. Přístroj začne prskat a po displeji běží upozornění: „Kávovar je třeba odvápnit“. Ale hrnek se plní a vůně kávy se line k mému nosu.

Přesto vážně uvažuji, že se po dnešku vrátím k „turku“ (pořádná lžíce mleté kávy zalitá vařící vodou, jak prosté). Odvápnění nechám na pana majitele, který tuhle super mašinu za nekřesťanské peníze dotáhl do baráku. Půl hodiny v háji, pro dnes stačí.
Doliji smetánku a dodám cukr (potřebuji nějakou energii) a pouštím laptop. Je to už poněkud obstarožní strojovna a chvilku trvá, než se rozjede. Odcházím do koupelny a koutkem oka zahlédnu na displeji: „Nevypínejte počítač, jsou připravené aktualizace“.

„No potěš koště, jdi do háje, já žádné aktualizace nechci! Já tě zapínám, troubo!“ Zavrčím vztekle na tu šedivou placku. Předem vím, že tohle je jen moje zbožné přání. Kašle na to co si myslím a už chrčí jako starý tuberák: 1 z 29…

Je mi jasné, co nastává. Nahraje aktualizace, pak je bude instalovat a následně ještě zapracovávat do systému (restarty nepočítám). Takže další půl hodina v háji, když to dobře půjde. Já jim kašlu na aktualizace. Už jsem je třikrát zakázala a ten plastikový blb si stejně dělá, co chce.

Ne, že bych neměla čas, ale uráží mě, že se mnou nějaká mašina posunuje jak s vagonkem na kolejích. Kašle na moje přání „neaktualizovat“. Nebrat mě na vědomí si nedovolily ani moje děti. A že si dovolily leccos. Ta bezmoc, že musím vydržet, pokud chci, aby se ten krám rozjel, mě přivádí k zuřivosti. Chce to sprchu, nejlépe studenou.

„Už jsi objednala to krmení pro psy?“ vycházím uklidněná z koupelny, počítač si pořád aktualizuje a restartuje. Muž si dělá „Moje káva 2“ a místo pozdravu pitomý dotaz. Vím, co musím udělat, pokud nechci být zapuzena, takže dotaz považuji za zcela zbytečný.
„Nevíš náhodou, kde jsou ty tablety na odvápnění?“ dodá.
„Říká se dobré ráno, ve slušných rodinách ovšem,“ štěknu. „Rač si všimnout, že polibku se nedožaduji. Neobjednala, aktualizuji.“
„Proč?“ Ještě pitomější dotaz než předešlý.
„Nemám do čeho píchnout, tak si jen tak prostě hraji.“

Cítím, že se mi z hrudi stává papiňák. „A vůbec, proč si ho neobjednáš sám? Dost, že ti dělám harddisk, kuchařku, uklízečku, zahradnici, pradlenu a holku pro všechno. Jo, ty tablety jsem potkala na chodbě, mířily holky do sklepa.“
Uraženě mlčí. Dopije kávu: „Pojďte pejsci, jdeme ven, tady nás nemají rádi.“ Je mi jasné, že dneska se s mojí maličkostí nebude bavit ani klika od dveří.

Usedám k počítači, zaktualizovanému a třikrát restartovanému, objednat krmení pro naše čuby a kočky. Pak zkusím najít ty pitomé tablety na odvápnění. Ale to asi nepomůže, dnes bude tichá domácnost.
Ze soustředění, abych objednávku vyplnila správně, mě vyruší pípání chytrého mobilu. Oznamuje mi, že si mám neprodleně dobít baterii jinak…
„Blbče, neumíš se dobít sám? Nevím, proč ti říkají chytrý mobil.“

Slyším svá slova a je mi náhle jasné, že za moji hádavost lidi nemůžou. Jsou to tyhle technické „zázraky“, které si prostě žijí vlastním životem a kašlou na to, co chci já. Mé nadávky je nechávají chladnými, ignorují má přání. Nutí mě k činnostem, které dělat nechci. Vyhrožují mi. To je ponižující, pro mne tedy určitě. Rezignovaně připojím nabíječku, ale mám sto chutí prohodit mobil zavřeným oknem.

Starý lux se nám poroučí do věčných lovišť, musíme koupit nový. Chci věřit, že mi ten chytrý vysavač, objevený mým mužem na Internetu, nebude říkat: „tady přitlač, tamhle jsi to zapomněla vysát, mákni, neflákej se u toho, no šlo by to i lépe.“ Jednou pípne a půjde z domu rovnou do popelnice.

Počítače půjdou hned za kávovarem tamtéž. Nechám si opět zavést pevnou linku (Bellův přístroj mám na půdě), zruším Internetové připojení (psát budu rukou a do šuplíku). Vrátím se k vaření „turka“, a z lógru si budu věštit budoucnost, abych věděla, co mě čeká a nemine. Risknu i to, že mě muž zapudí definitivně, což bude jeho chyba.

Já totiž věřím, že zase budu onou klidnou, milou, nikomu neodporující, usměvavou a všechny milující ženou a ne držkatou semetrikou.