kdesi poblíž kraje světa…

vyšplhal jsem na planinu
v kapse kompas
a starou lesnickou mapu
směr sever
všechno je strmější tvrdší
a dál než se zdá

zakrslé duby a zimostráz
medvědi a plané višně
prodírám se
a ta cesta je starší než stezka
tvořená lesní moudrostí

zastavuji
poblíž skály
u jednoho osamělého stromu
nahý bělošedý kmen s listy
modrých jehliček
rostoucích na horizontu větví
jako když vítr rozfouká vodu do vlnění

prohlížím řezby v kameni
skoro se nedají rozeznat
od přirozeného žilkování
zvětralého granitu

náhle z nich vystupuje dívka
v jedné ruce bubínek
druhou prochází pár
vertikálních linek
vše začíná vířit
vzývá kámen štěstí i rostliny
hvízdá na ně
a ony přicházejí

kameny
zářivě bílé až krémové
se zelenkavým nádechem
lesknou se v horkém prachu
až vypadají že jsou mokré
praskliny
nemají opracované hrany
to nejsou kameny
na nástroje
vrací se písně
a mléčná dráha září a pulzuje

lepší už to nebude
řekla…

správně…odvětím
je to tak zřejmé
že to nevidíme
je to proto
že v tom plaveme
takže nám to uniká

ó ano
řekla…

tiskneme se k sobě

vesmír
teplý vesmír
vnitřní vesmír
vesmír pod peřinou
vesmír savců
stvoření s kožešinou

vezmi mne s sebou
Nheengatu
na ta teplá místa…