Vykutálená invaze aneb Želví zobáky a zelená prasátka

Rozlehlé chodby kongresového paláce jsou tiché, jen z konferenčních síní zní slabý šum. Několik lidí prochází chodbou v tichém hovoru. Okna jsou otevřená do letního dne.
Náhlý bzukot, jak výboje elektřiny, přerušuje debatu, když oknem vlétají dvě stříbrné koule v průměru třiceti centimetrů s krátkou anténkou a zmateně se kutálí a převalují po podlaze.
Stojím mezi tou skupinkou užaslých lidí s otevřenou pusou a překvapením ze sebe nemohu dostat ani hlásku.

Koule se vrtí, bzučí a začínají měnit svůj tvar jako embrya a pomalu se formují ve dva muže prapodivně zamotané do klubíčka, v němž rozeznávám jakési končetiny zauzlované v neskutečném propletenci. Postupně se začínají rozbalovat a zároveň na ně přirůstají červené kombinézy a ve své rozbalenosti vstávají na dvě podivné snad nohy. Jsou podobné pavoučím. Hlavy mají pokroucené, s několika očima na různých místech, ústa nevidím žádná, ani uši.
Něco ve mě křičí:
„Pryč! Pryč!“

Pomalu couvám za roh a boční chodbou se dávám do běhu, utíkám a nevím kam. Zmateně se pokouším otevřít všechny dveře, co potkávám, ale nejde to. Proč nemůžu ven?
Další chodba. Tentokrát plná nepřítomně hledících lidí. Dav je sestavený do jakési fronty a na jejím začátku jsou ti dva červení a všechny prohlíží a prohmatávají jako doktoři. Jejich končetiny v místě rukou jsou tenké a mají šest prstů bez nehtů, zato s fialovými drápky.

Otupěle stojím a čekám, až na mne přijde řada. Nechávám se prohlédnout a jdu s davem dále chodbami, kde potkávám podobně udivené lidi, ale také jakési podivné tvory, jakoby želvy bez krunýře. Dav mne tlačí do velké místnosti, kde je již vícero bytostí rozmotaných z koulí – mimozemských? Uvažuji.
Jeden z nich mne chce mermomocí položit na lehátko a hledá cosi mezi různými nástroji, vytáhne jakousi snad nerezovou špachtli - je to podivně nazelenalý lesklý kov - a injekci s průhlednou trochu šedivou fosforeskující tekutinou.
V hlavě se mi rozsvítil vykřičník:
„Uteč, to nesmíš dovolit!“

Sbírám všechny síly a nějak se mu vysmekám vrážejíc do malátných lidí. Unikám z té děsivé místnosti. Chodby jsou už prázdné, jen občas některou přeběhne taktéž prchající člověk.

Přede mnou se rozprostřela ohromná hala a já strnule zírám. Halou se plouží ony známé želvy bez krunýře a za nimi omámení lidé, kteří želvy chytají a nasazují si je na hlavu jako obrovský zobák a evidentně z nich vycucávají výživu nebo energii, možná i geny, neboť v další místnosti, kde se prochází spousta nechápajících, jsou neustále se rozrůstajícím mechem a hustou, až děsivě zelenou trávou obrostlé zdi, okna i dveře a mezi tím vším se kolébavě pohybují divná polozvířata se zelenou mechovou srstí, podobná malým selátkům.

Je to zřejmě nově přetvořená rasa, protože ta zvířata se podobají lidem – mají obličeje. Postupně se mění – natahují a rozpínají a rostou a sbalují se do kuličky a znovu zmenšují - v neforemné čtyřnohé tvory. Malá zelená tlusťoučká selátka s lidskými překvapenými obličeji, jejichž oči mrkají řasami. Snad mne to i překvapilo…
Jsou plachá. Ostatní, co ještě zůstali lidmi, je od sebe odhánějí a ona vyděšeně prchají.

V tuto chvíli vím, že je opravdu zle. Kolem mě proběhlo několik také „neočkovaných“ lidí, tak utíkám za nimi. Za ruku mě chytá vyděšená Číňanka a já ji musím setřást, až upadne, aby mi nebránila v běhu… stává se ze mne snad také zvíře?

Nevím, jak se to podařilo, ale najednou jsme venku, ve městě obrostlém tou příšerně zelenou trávou a mechem, který neskutečně rychle prorůstá domy, až se začínají rozpadat. Někdo mi říká, že se mám schovat u doktorky ve sklepě. Nevím, kdo to je, ani kde to je, přesto jdu ulicí za pár šťastlivci, co unikli.
Nacházíme jakousi vinárnu, je zpustlá a opuštěná, ale najdu i sklep, kam se musím protáhnout skulinou mezi polorozbořenými betonovými stěnami.
Ve vlhkém sklepě na nás čeká údajná doktorka (nevím čeho) a vítá mě:
„Neboj se, postarám se o tebe, mám protilátky“, šermuje mi před nosem injekcí pro změnu se zelenou tekutinou a pak mi ji zabodne do ramene…

… ocitám se v pálivém ohnivém transu…

… mám vidinu zelené planety, kde se na sebe mačkají malá prasátka, na obloze hlídkují obrovské lodě řízené želvami se zobáky a svými paprsky zeleného světla míří na nešťastnou civilizaci, která se rozpouští v odpornou kaši až po tekutý sliz…

... a najednou si uvědomuji, že asi byla chyba uchýlit se zrovna sem, kde jsme nejspíš v pasti, ale snad je naděje, že nás nebudou chtít, když jsme tak vzpurná rasa.
A tak doufám a zůstávám nečinně ležet ve studeném sklepě se skupinkou několika z posledních lidí na Zemi a přemýšlím o životě. Co jsem nestihla, co jsem ještě měla udělat a kde vlastně jsou mí blízcí? Že se mi stýská a mám neskutečný strach.
Unaveně usínám, před očima zelené kruhy…

Zatím se z dalekého vesmíru snáší další a další koule… miliony třpytivých koulí s malou anténkou a z nich se rozbalují červené šestiprsté bytosti s pavoučími nohami, hlavami jak mandragora a přetvářejí lidstvo.
Zem se zabydluje znovu a znovu. Po kolikáté již? Tentokrát snad chytrými bytostmi se želvím zobákem, co ovládnou svět a zelenými mechovými prasátky s lidskými obličeji, co se třesou a potácí na svých nejistých kopýtkách.
Ale jsme to stále my… ano my, nepoučitelní obyvatelé planety Země.

Z mraků se s hukotem vynořují monstrózní lodě, rozsvěcují a zaměřují svá zelená světla... a…



...