Panychida za Petra Bezruče ...

***



Nikde jsem nespěchal
Vždyť nebylo se kam vracet
Cesty se nějak rozmazaly v slzách stromů
A dítěti zabylo tak smutno
Až tklivá harfa pulzujícího podzimu
Začala dobyvačně zuby kolíků
Vyrvávat si všechny struny co jí svazovaly
Naprotiv vzduchu aby mohl v tom němém prostoru
Do sytosti proudit a výt se sborem divokých vlků
Postavajících na kopci a čekajících
Na odhozenou ohlodanou kost dnešní půlnoci
Co se převalovala na bílém břiše
Vedle mého smrtelného těla ...



A já si začal uvědomovat že jsem smrti
Tak blízko že cítím její dech na svých
Uslzených očích zalitých smrtelným potem
Ale ještě jsem začal pevně věřit že je to pouhý sen
Nějaká luzná povídka o několika stránkách
Kde statečná šenkýřka stejně podlehne
Vůdci místních loupežníků a možná že těch čtyřicet
Bude venku pod okny hospody řvát
Sezame otevři se jako blízký hřbitov
Přicházejícímu měsíčnímu světlu
A možná bolest nebude tak velká
Odejde s písmeny této básně
Pokřivená jak podagra v růžovém rouchu
Prvního posmrtného přijímaní
Kdy všichni přihlížející trapně mlčí
Jen já řvu do noci že ještě nechci
Ale koho to zajímá ...



Dnešní noc poblouzněná bolícími výtvory
Starého člověka toužícího
Po věčném klidu a míru ...



Nikdo nechce přijít a posadit se
Každý stojí raději za dveřmi když zaklepá smrt
Svým kostnatým pařátem
V půnebí půlnoci co se blíží
K hodině psa a vlka
Někde tam kde se skasavají plachty
Protože vítr ustal společně s dechem
A v závětří otevírající se brány
Už slétají houfně andělé se svými
Pozouny a šalmaji k božské hudbě
Celého vesmíru a světů
Že se někdo zase vrací konečně domů
Do úschovny kde ho vytlačily dvě války
Na strniska pod ještě doutnavými haldami
Do rukou upachtěných kovkopů
Do sehnutých zad věčně sbírajících žen
Na haldách svůj noc a den
V útržkovitosti náhlých milování a orgasmů
Střídajících bídu a hlad v polozbořených koloniích
Za zvuku těžce drhnoucích vozíků
Na vyvěšených lanech osudů posledního dne
Kdy nikdo nespal protože všichni věděli
Že se jednou stejně vrátí
V každém svém slovu své nadčasové básně
Se Sibylskou odhodlaností že svět se točí v kruhu
Jako dětská káča v nedozrálých rukách
Všech těch co chtějí více než sami unesou
A paláce z krve mé a mého potu
Zas budou čnít na stráních kalné Ostravice
Na výsměch nás všech že jsme nic nepochopili
Z jeho písní tak tklivých až odpíráno
Každé slovo jeho srdci a vůli
Autorství něčeho co nemohlo být ukradeno
Protože by kradl sám Bůh ve své duši
Pro příští a budoucí v náhlé posloupnosti ...



Toho co je věčné
Jako slovo znějící do noci
Svým tklivým voláním že básník
Nikdy nezemřel ...



***