Hexenles

Kůži, kožku, koženku
dáme noži pod střenku

Osoba ženského pohlaví si tiše prozpěvovala a práce ji ubíhala hezky pod rukama.
Kdyby jí někdo nahlížel přes rameno, přes její zdánlivé nelogickou činnost by nakonec odhalil jakýsi zvrácený řád, organizovaný chaos, nad kterým si žena zvesela hvízdala:

noži, noži nožíčku
ještě jednu písničku

Poklepala rukou o stůl a celá chatrč se začala podivně chvět, otáčet, jako by měla klouby, život, "nohy."

Uniformovaný policista, nahlížející oknem do stavení, poděšeně nadskočil a padnul zadkem do bláta. Zlý sen o perníkové chaloupce se mu zdál naposledy když mu bylo pět. Už by to nespočítal skoro na rukou.

Žena senzitivně vzhlédla od svého kolovratu, jemně si povzdechla a pak sáhla po dlouhém, řeznickém noži. Pořád si nepřestávala zpívat, nu což, náladu měla dobrou a nějaký panáček s výložkami ji to jen tak nepřekazí.

Kuchnem, kuchnem panáčka
zvědavého rypáčka

Kuří nožka se zhoupla elegantně na své handicapované končetině, vrátky směrem ke zvědavci, která se hlučně otevřela.
Do lesa se vyvalil pach bylin, žluči, kovová chuť krve a další podobná klišé, znáte to. Trocha strachu být musí.

Kdo seš babo?! křikl na ni policajt. Polednice?

Žena si najednou přestala zpívat a urazila se.
Já Ti dám polednici!

Ve vzduchu hvízdl nůž a o vlásek minul ono inkriminované místo v kalhotách. Policista se orosil a sáhl po služební zbrani.

Budu střílet, osobo!

Odkudsi však přiletělo koště a udeřilo jej svou násadou do spánku. Rána to byla delikátně vypočítaná a poslala muže do říše snů.

Já Ti dám polednici... zabrblala si pro sebe repeteticky paní Kolovrátná.

O pár hodin později se mu zdálo, že utíká z nějakého dunícího tunelu.
Byla tam mládež a poslouchala hlasité techno, hnojila podchod vlastní výrobou, stěny se otřásaly, jako by je navštívil nějaký hodně rozzuřený obr, který šlápl zrovna do toho lejna, no, div se mu z toho hlava nerozskočila...

Na konci tunelu uviděl tvář paní Kolovrátné a litoval toho, že se nevrátil zase zpátky. Prosil všechny košťata ve světnici, ale ta se ani nehnula.

Co teď se mnou bude? zajíkal se. Mám na krku kupu dětí, nízko směšný plat, vymýšlejí na nás nepřetržitě vtipy...

Tak vidíš, od čeho Ti pomůžu, panáčku
zasmála se Kolovrátná a honila nůž ještě po brousku.

Můj synovec bude mít narozeniny
a slíbila jsem mu novou knihu - je to vášnivý čtenář.

V hlavě chlápka, který se v slzách propadl až na dno dna nejhlubší dna
to začalo šrotovat, ale jak vidno, zarezle, protože jak souvisí on s nějakou přiblblou knihou pro zhýčkaného fakana...

Kůži, kožku, koženku
dáme noži pod střenku

zachraptěla slavice s prokouřeným hrdlem.

Ohmatávala mu kostnatýma rukama obličej a policista ucítil v nohavici něco teplého.

Lidově řečeno, pochcal se.

Kolovrátková mu zkoumala lícní kosti, se zájmem si prohlížela jeho pleť, kvalitu kůže, pružnost, nedostatky...

A pak si vzpomněl na tu písničku z veselého filmu o čarodějnickém děvčeti:
Saxáno, v knihách vázaných v kůži...

Vypískl, jako myš a než stihl zneužít jména Božího nadarmo, stal se precizním dárkem pro radost v dětských očích.

Kolovrátkové se rozhostil v duši příjemný mír a pocit sounáležitosti.
Ve studni si umyla ruce od krve a zvesela šla nakrmit lesní zvěř...