Bohyně

Klečel jsem opuštěn a sám na poušti
ruce jsem měl rozedřené na kost
jak nepřestával jsem se snažiti
najít řeku o níž řekl mi drozd
takový tenký potůček tvých slz
z nějž vyrůstá zelené trávy trs
z trsu vor posadil bych na vodu
k tvým očím plavil se proti proudu

Ležel jsem sám přikryt vločkami
marně se snažil skrýt vlhkou páru
dechu před polárními kočkami
s kterými dostal jsem se do sváru
když hledal jsem v krajině studené
to tvé pevné obětí hřejivé
a zatím zmrzl morek v mých kostech
vězněn v ledu usnul jsem v bolestech

z nejvyššího vrcholu hleděl jsem
na stříbrné chmýří pampelišek
chvějící se s mým slábnoucím hlasem
zrcadlící hrůzy z pod svých nožek
netušíc že brzy sami padnou
pak porostou vykvetou a zvadnou
v tom houfu se však ukryla tvá tvář
letící ochutnat sluneční zář

ze dna propasti hleděl jsem vzhůru
a tys mi svou výškou připomněla
nejvyšší řeckou bohyni Héru
ač jsi úžasně drobná, nesmělá
Helena ti pro tvou čistou krásu
dala jablko po ztrátě hlasu
oněměla při prvním pohledu
jak měla by hrdlo plné medu

na jeskyních malbách tě objeví
budoucí návštěva této země
a co prozradí jim ty výjevy?
jednu skutečnost nic víc ni méně
že tehdy svět pro tebe krvácel
svou vinou se do sebe obracel
a pro jeho věčné uctívání
stal se útěk tvým jediným přáním