Překroč svůj stín - 48.část

Epilog…

„Neeto, Neeto…tvůj půvab a mládí mě přivádí k naprostému šílenství. Chovám se ve svém věku jako nějaký bláznivý roztoužený mladík, kampak se poděly všechny moje sliby a zásady? Než jsi vstoupila do mého života, vnímal jsem ho, zejména po Shantině smrti, jen černě a bíle, ale nyní začíná být jeho paleta opět plná zářivých barev, které umí namíchat jen zázračný malíř, zvaný láska…“ povzdechl Avinash, smyl si z tváří poslední zbytky holícího gelu a kriticky se ne sebe zadíval do zrcadla. V jeho dříve matných tmavě čokoládových očích se opět objevila ta známá jiskra, jako kdysi. I přes pár drobných vrásek ve své tváři se dnes opravdu cítil, jako by mu bylo znovu dvacet.
Přišlo to všechno tak náhle, možná to způsobila příliš dlouhá samota, nebo ta zvláštní podoba, či snad podivná hra osudu…kdo ví…Zítra se k nim má Neeta nastěhovat a příští měsíc budou mít svatbu. Annu byla velmi šťastná, když se to dozvěděla, to pro něj bylo to nejdůležitější. Měl obavy z jejího nesouhlasu, protože věkový rozdíl šestnácti let byl přece jen dost velký a ještě k tomu to byla její sestřenice a přítelkyně. Ale když jeho přátelé a ani Madhav vůbec nic nenamítali, uklidnil se. Ještě mu zbývalo to poslední, z čehož měl velmi podivný a stísněný pocit…

Pomalu a váhavě se vrátil do své pracovny a usedl k psacímu stolu.
Zadíval se dlouze na obrázek ve zlatém rámečku, z něhož se na něj usmívaly Shantiny zářivé medové oči. Lehoučce pohladil stále se rozšiřující prasklinku v pravém rohu, zapálil svíčku a řekl tiše.
„Potřebuji tvé svolení, vzhledem k tomu co jsem ti tenkrát slíbil, když jsi mne navždy opouštěla. Vím, že nás neustále střežíš, cítím to na každém kroku, ale naše Annu už je skoro dospělá a mně utíká život mezi prsty, jako pouštní písek. Jsem slavný, bohatý, ale strašně sám, lásko…po celý můj dosavadní život jsem nemiloval nikoho jiného, než ji a tebe, díval se na svět tvýma očima…ale teď…musíš mi to odpustit. Dej mi svobodu, prosím…“ šeptl chvějícím se hlasem, v koutku očí se mu zaleskly slzy a ty se, když na okamžik zavřel oči, skutálely dolů po jeho obličeji. Zkoušel si v myšlenkách vybavit Shantinu tvář, úsměv, ale dařilo se mu to čím dál tím míň. Najednou se pokojem protáhl lehký chladivý vánek, který pročechral jeho vlasy, plamínek svíčky u obrázku divoce zaplápolal a jako by Avi ucítil lehoučký dotek na své tváři a zdálky uslyšel tichounká slova, připomínající šumění listí a znějící jako „maim tumhem ksama“…odpouštím ti…Otřel si hřbetem ruky vlhkou tvář a slabě se pousmál, protože pochopil, že tohle byl určitě její tichý a chápavý souhlas…

Noc už hodně pokročila, dnes nemohl Avi vůbec usnout. Očima zabloudil ke knížce, ležící na stolku, povzdechl a vzal ji do rukou. Vyšla teprve předevčírem a dosud neměl odvahu ji začít číst. Seděl zde ještě dlouho v hlubokém zamyšlení, z něhož jej probral hlas jeho dcery.
„Tati? Ty nespíš? Šla jsem se napít a všimla jsem si světla ve tvém pokoji.“
„Nějak mi to dneska nejde…“ usmál se na ni a zlehka si protřel oči. Všimla si knížky v jeho ruce a zeptala se.
„Copak to máš? Tohle neznám.“ Krátce povzdechl a odvětil.
„To je životní příběh, můj a tvé maminky. I když jsme spolu byli tak krátce, přesto je plný lásky, ale také zášti a tajemna. Sám se divím, že jsem tohle vše vůbec mohl prožít.“
„Jak se ten příběh jmenuje?“ Zeptala se s obrovským zájmem.
„Love story-Aashiqui, tak jako jedna z mých skladeb…“ odpověděl tiše.
„A můžu si ho někdy přečíst?“ Zaprosila. Souhlasně přikývl a knihu jí mlčky podal. Cítil, že je to tak správně, měla právo se to všechno dozvědět.
Annu pak položila na jeho rameno svoji dlaň a šeptla.
„Díky, mám tě moc ráda, tati…“ Ohlédl se na ni, protože jej překvapil její horký dotek a v jejích medových očích jako by zpozoroval silný záblesk, dnes poprvé.
V tom si všiml něčeho lesklého na jejím zápěstí a ustrnul. Poznal by ho i po tisíci letech…byl to Shantin náramek se symbolem strážce snů…
„O...Odkud ho máš?“ Hlesl udiveně. Shanti jej přece tenkrát v nemocnici ztratila. Nechápal to. Annu se tajemně usmála a odpověděla.
„U školy mne včera zastavila nějaká stará vrásčitá žena, tvrdila, že znala mou maminku a také babičku Glorii a chtěla mi hádat z ruky. Nejprve jsme se tomu s kamarádkami smály, ale nakonec jsem jí to dovolila. Nechtěla mi ale vůbec říct, co tam uviděla, ale zřejmě ji to potěšilo, poznala jsem to v jejích očích. Jen se rozpačitě usmála, pohladila mne po vlasech a dala mi ho se slovy, že ho třeba budu potřebovat a neměla bych ho prý raději nikdy sundat. Vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Říkala to ale tak přesvědčivě, že skoro nemám odvahu ji neposlechnout. Chtěla jsem jí poděkovat, ale zrovna jak se najednou ukázala, tak zmizela v davu lidí. Ale je moc krásný, viď? I Neetě se líbil.“

Avinash nejdříve ztěžka polknul, ale pak se zahleděl k oknu. Pochopil, že krevní pouto je bohužel silnější, než cokoliv na světě a dnes už také věděl, že stíny vždy pronásledují každého z nás, nelze jim uniknout ani je překročit a každý si v sobě nese svůj osud, v němž jsme všichni zapsáni v jednom verši a který se jen málokdy podaří změnit, což bohužel už sám poznal. Nějak ale nyní vnitřně cítil, že k životu jeho dcery snad bude osud shovívavější, protože zatím se mu nezmínila o tom, že by ji tížily nějaké podivné či děsivé sny. Možná Shantina hrozná smrt nebyla tak docela zbytečná a prokletí bylo konečně zlomeno. Přesto jí ale starostlivě odpověděl.
„Ano, je krásný, a pokud si to ta stará žena přála, neměla bys ho sundávat. Když to říkala, jistě k tomu měla důvod…taky tě mám moc rád a vždy budu mít. Ať se v budoucnu stane cokoliv, budu ti pořád nablízku, pamatuj si to…“ a položil svoji dlaň na její. Nechtěl ji zbytečně znepokojovat planými slovy, snad vše pochopí, až si přečte celý jeho příběh…
Ještě dlouho tam pak spolu seděli v tichém souznění, otec a dcera, oba zahloubáni do svých vzpomínek. Za okny se pomaličku začínal ozývat zpěv ptáků a ranní bombajské ulice se pozvolna probouzely k životu.
Začínal nový den…