Výpadek

Kontrolovala jsem právě dopsaný text a zarazilo mě souvětí, kde jsem užila „zlí lidé“. Najednou jsem měla pocit, že by tam mělo být „zlý lidé“. Kruci fix, vím, že nezvládám interpunkce, ale přídavná slova? Vždy a brilantně.

A protože bylo nablízku dítě z učitelské rodiny, řemenem vycvičené k dokonalé znalosti jazyka českého, které se jaksi nedopatřením stalo mým manželem, bylo v danou chvíli nejjednodušší se zeptat. Proč hledat v mozkových závitech. Jen jsem netušila, že tahle černá můra a anděl v jedné osobě, který mě provází cestou životem, si mě takhle gustem vychutná.

Nafouknutý jak holub bublák, jal se mě poučovat o pravidlech psaní přídavných jmen, včetně všech vyjímek. Prostě mluvící tetička Wikipedie a Ústav pro studium jazyka českého v jedné osobě.

„Tak napsala jsem to dobře, ale pak jsem se nad tím zamyslela.“ Chabě jsem bránila svůj výpadek ze znalosti psaní přídavných jmen.

„Pozor! Ty, když píšeš, tak musíš psát, co ti slina na jazyk přinese,“ pravil, s nadřazeností v hlase můj laskavý muž. „Slina, ne mozek. Ty mozek nepoužívej! Z toho je vždycky průser.“

Urazil mě. Byla bych uražená ještě hodně dlouho, ale dostala jsem k večeru hlad. Vařit večeři se mi nechtělo.