Jak Hubert s Hvězdínkem jezdili po zábradlí

Jak Hubert s Hvězdínkem jezdili po zábradlí

Za modrou chrpou, poblíž pampeliškového chmýří, leží Hvězdínkov. Žijí v něm skřítci Hvězdínci, co se všem holčičkám a klukům klubou do snů. Stačí zavřít víčka a je to.

„Crr," zvoní zvonek. „Pejska nechat venku a šup do školy," popohání opozdílky paní učitelka. „Do školy se musí chodit včas, pan Zvonek a pan školník nic neodpustí!" Hlavně oba všechno slyší. I Hubertovu jízdu po zábradlí. „Tu máš jednu za uši, závodníku, po zábradlí se nejezdí, zábradlí se přidržují Ti, co jdou po schodech, aby nezavrávorali. Zapiš si to za uši!" zlobí se pan školník. Jenže Hubert ještě neumí psát a tak jen čučí, jako by mu ulétly včely.

„No tak Bertíku!" vyruší ho volání, které se více a více přibližuje. „Maminka," hlesne Hubert a než stačí Hvězdínkovi zamávat, je vzhůru. „Vstávej, nebo hned první den přijdeš pozdě do školy. Pan Zvonek a pan školník nic neodpustí," vyhrožuje Bertíkovi maminka. „Že by nás s Hvězdínkem viděla?" vrtá Hubertovi hlavou...

To už je Hvězdínek doma, za modrou chrpou, poblíž pampeliškového chmýří. Nabírá sílu na další jízdu s Hubertem po zábradlí. Že se na něm nejezdí, si Hubert nebude pamatovat. Zatím si to totiž neumí zapsat za uši.