Beethovenova 9. symfonie v D

Hlaveň na spánku lehce zastudila,
chviličku zaváhal a zhluboka se nadechl jako by chtěl něco říct.
Zavřel oči a stiskl kohoutek.
Ozvala se ohlušující rána, bylo po všem.
Beethovenova 9. symfonie v D bylo
to poslední co slyšel.
Krásné a bolestné zároveň.

Zbraň mu vypadla z bezvládné ruky na podlahu,
všude kolem bylo plno krve.
Hlavu měl opřenou o prsa a nebýt té
spoušti kolem, vypadalo by to jako když spí.

Jeho tělo bylo zhroucené v křesle a poslední cigareta ještě doutnala v popelníku.
Je až hořkosladké s jakou jednoduchostí si lze vzít život,
když už člověk nemá žádnou naději.

Proužky krve mu stékaly po tváři a v kapkách dopadaly na špinavou zem.
Zvláštní, jak krev rychle schne a tělo chladne, když ho opustí duše.

Nikdo ten výstřel neslyšel,
dům byl prázdný a lidé venku jsou ke všemu lhostejní.
Bude trvat dlouho než někomu začne chybět.
Bude trvat dlouho než si někdo všimne, že už tady není.
Ani mně nebude chybět, proč byt taky měl.

Dlouho o tom mluvil ale nikdo mu nevěřil.
Na jeho hrobě určitě pokvetou pampelišky,
pokud vůbec nějaký bude mít.
Možná ho jen rozptýlí někde na zarostlé
louce a vítr si vezme to, co z něho zbylo.

Nikdo se nebude ptát: Proč?
Jaký to všechno mělo smysl?
Nikdo se ani na chvilku nezastaví, je to smutné a silné.
Možná, že já bych se zastavit mohl,
třeba jen na okamžik, potom by jeho
smrt nebyla tak strašně zbytečná.

Možná, že ale neudělám vůbec nic.
Měl bych si koupit cigarety,
přeci jenom ještě jeden náboj v zásobníku zůstal.
Uvidíme co přinese dnešní večer.
Jednou mi u vína řekl:
Tenhle život je to nejstrašnější co jsem kdy poznal,
občas se strašně těším na peklo.
Musí to být klidné a tiché místo.