Překroč svůj stín - 35.část

O pět dní později…

Maria Naasheb se již nemohla dočkat, až se její syn vrátí domů, což mělo být naštěstí každou chvíli. Po svém právě ukončeném telefonickém rozhovoru se Shanti se jí zmocnil tíživý pocit a maličko se v ní ozvalo svědomí, skoro se obviňovala, že na jejich odloučení má také svůj podíl, ale ještě snad není pozdě…uklidňovala se. Velmi ji bolelo, jak se Avinash trápí, zejména po jeho posledním náhlém návratu z Dillí. Dosud se jí s tím, co se tam stalo, sám nesvěřil, až teprve Shanti jí otevřela oči. Uzavřel se ve svém nitru a viditelně mu nepomáhal ani jeho úspěch v hudební kariéře. Konečně zašramotily klíče v zámku. Vyšla mu vstříc a on se na ni udiveně zadíval. Krátce povzdechla, stále byl velmi bledý, s hlubokými stíny pod očima a propadlými tvářemi. Takhle sklíčeného jej ještě nikdy neviděla.
„Děje se něco, mami?“ zeptal se jí bezbarvým hlasem a ledabyle odhodil klíče na stůl.
„Ano, pojď a posaď se na chvíli, potřebuji si s tebou nutně mluvit.“
Nerozhodně pokývl rameny a sednul si vedle ní na pohovku. Malou chvilku ještě znepokojeně pozorovala, jak nervózně proplétá své prsty, a pak se odhodlala promluvit.
„Volala mi dnes Shanti a…“ Ani ji nenechal domluvit a zlostně vykřiknul.
„Tohle jméno už přede mnou nikdy nevyslovuj!“
„Tak dost, vzpamatuj se přece! Nikdy jsem tě neuhodila, a nyní mám sto chutí to udělat!“ odpověděla mu velmi ostrým tónem. Tohle od ní nečekal a zarazil se.
„Omlouvám se, mami, ale nemůžu se s tím vším smířit! Ponížila mne, odmítla, přede všemi zostudila, a to jí mám odpustit, po tom, co jsme spolu prožili a co jsem pro ni udělal? Myslel jsem, že právě ty to pochopíš!“

Déle už nevydržela být shovívavá, a i když jí ho bylo líto, zhluboka se nadechla a odpověděla mu dost pohoršeně.
„Aha, a to je jistě velmi těžké, ovládnout aspoň jednou svoji hrdost, viď? Chceš být jako tvůj otec? To je tvůj cíl? Tak jen do toho, zanechej za sebou ničivou spoušť a slzavou zeď, tak jako on! Ale Shanti ubližovat nebudeš, rozumíš? Byla jsem to já, kdo jí poradil, aby váš sňatek zatím odložila. A víš proč? Protože ty se stále chováš, jako rozmazlené dítě, kterému sebrali hračku a nedovolili mu dívat se na zakázaný film. Jsi velmi netolerantní, nenecháš si vůbec nic vysvětlit, a když není po tvém, pliveš kolem sebe oheň a nepočítáš následky. Nebyla by s tebou možná při své kariéře šťastná, ale nikdy by tě sama nezradila, tomu můžeš věřit, a věz, že úspěch v hudební branži je jen tvůj, a ne díky něčí pomoci, to si pamatuj! Máš vyjímečný talent a ten se nedá uplatit, zašlapat do země ani smazat ze světa! To jen ten mizera Prashad chtěl použít svého vlivu, a vše svou lží zničit. A Shanti mu v tom pouze zabránila, nic víc, protože tě velmi miluje, celým svým srdcem, tak jako já kdysi milovala tvého otce a nebrání jí v tom ani její tajemný původ, zatížený nejistou budoucností. Tak se konečně seber a zachraň co se dá! Dnes odlétá na půl roku do Paříže, a to vše jen kvůli tobě! Tak běž, a pokus se ji přivést zpátky, protože jinak budete oba nešťastní a navždy pro vás přestane svítit slunce…“ dopověděla se slzami v očích. Nejdříve zalapal po dechu, pak se rychle zvednul a úzkostlivě vyhrknul.
„Cože? Do Paříže? Ale to přece…kolik mám ještě času? Kdy ti volala?“
„Asi před dvěma hodinami, právě čekala na strýčkovu limuzínu, která ji měla odvézt na letiště. Jsou tři hodiny a letadlo do Francie odlétá odtud z Bombaje, ale nevím přesně kdy, snad za hodinu, tak si pospěš!“

Na nic nečekal, spěšně políbil mámu na čelo a vyběhl ven. Bleskurychle nastartoval svůj vůz a vzápětí už ujížděl přeplněnými ulicemi směrem k letišti. V půli cesty ale uvízl v koloně, protože někde před ním zřejmě došlo k nehodě. Rozčileně praštil dlaní do volantu a hlasitě zaklel, ale čas neúprosně běžel dál. Vystoupil tedy z vozu, krátce zhodnotil situaci a rozběhl se mezi stojícími auty. Po necelých deseti minutách doběhl k místu nehody, propletl se davem kolem postávajících lidí a oddechl si, protože vpředu uviděl stát taxík, který měl již před sebou volnou cestu.
„Rychle, odvezte mne na letiště!“ křiknul udýchaně na řidiče a prudce zabouchl dveře vozu.
V následujících chvílích už spěšně ujížděli bombajskými ulicemi.

Na letiště Avinash dorazil pár minut před čtvrtou a rychle běžel dopředu k přepážce, nedbajíc pohoršených pohledů čekajících lidí.
„Prosím vás, řeknete mi kdy odlétá letadlo do Paříže? Je to velmi naléhavé!“
Mladá žena se na něj udiveně zadívala a když uviděla jeho sklíčený výraz, řekla s účastí v hlase.
„Je mi to velmi líto, ale bohužel jste přišel pozdě, právě najíždí na runway…“
Avi se zhluboka nadechnul a otočil se zvolna k prosklenému výhledu. Zničeně pak pozoroval, jak se letadlo pomalu zvedlo z šedivé plochy a postupně se zmenšovalo, až z něj zůstal pouhý třpytivý bod, který zakrátko docela zmizel v oblacích…
Na okamžik si zakryl rukama tvář. Na prsou cítil nesmírnou bolestnou tíhu, rozrušením mu šumělo v uších a ze všech sil zadržoval pláč. V hlavě mu najednou jako ozvěna zazněla slova a melodie jedné z jeho skladeb…

…jako kapky rosy
se třpytí slzy mé,
proč musíme se loučit
když srdce křičí „ne“?
Jaanam, jaane, jaanam…

Pak vysíleně povzdechl, nervózně si prohrábl vlasy a jako omámený se loudavým krokem vydal směrem ven z letištní haly, občas nechtěně vrážejíc do kolemjdoucích lidí…Pomalým krokem přicházel k východu z letiště, hlavou mu vířily zmatené myšlenky a vůbec nevnímal svět kolem sebe. V přílivu beznaděje, kterou si zavinil sám, dostal nápad se dnes pořádně opít. Sám, beze svědků a aspoň na chvilku na vše zapomenout. Nedokázal si zatím vůbec představit, co si bez ní počne, když už neuvidí ten jiskřivý medový pohled, neuslyší její hlas, nebude se moci prsty proplétat jejími vlasy a svými rty dotýkat rozpálené hebké kůže. A přitom ještě před několika dny, kdy byl naplněn nesmyslnou záští, mu to připadalo tak snadné. Došel až k proskleným dveřím, které se zvolna otevřely a najednou se ho zmocnil nevysvětlitelný pocit a jako by nucen nějakou zvláštní silou mimoděk otočil hlavu stranou a zarazil se, protože v dálce na konci haly si všimnul nějaké schouleně sedící dívčí postavy. Zaostřil více svůj zrak a srdce mu začalo tlouci jako splašené. Rozběhl se tím směrem a už po pár krocích poznal, že se nemýlil. Byla to Shanti…
Seděla sklíčeně na lavici mezi kufry, s rukama v klíně a se sklopenou hlavou. Doběhl až k ní a prudce oddychujíc se zastavil. Pomaličku k němu zprvu překvapeně zvedla ty své nádherné medové oči a pak se slabě usmála. Už to déle nevydržel, vzal ji za ruce a donutil, aby se postavila. Pak ji pevně objal a začal jako šílený líbat na čelo, tváře a nakonec na ústa, do nichž zašeptal.

„Promiň mi, lásko…jsem nezodpovědný hlupák, který zbaběle utekl od problémů, aniž by se snažil vnímat, co cítíš a co si přeješ, a nechal tě lehkomyslně napospas Joshovi. Ani se ti vlastně nedivím, že jsi chtěla odjet. Miluji tě a nemůžu bez tebe žít, a ať už se bude s tebou v budoucnu dít cokoliv, nikdy tě neopustím. Nyní už také vše vím a hodně jsem konečně pochopil, mluvil jsem totiž dneska s mámou…můžeš mi odpustit?“
Stačila jen krátce přikývnout a on se opět divoce zmocnil jejích rtů, což mu nadšeně oplácela. Když se od sebe konečně odtrhli, řekl tiše, s malým náznakem výčitky, hladíc ji rozrušeně po vlasech.
„Do poslední chvíle, než mi tvé letadlo začalo mizet z očí, jsem tajně doufal, že bys mne třeba nedokázala opustit…“
Zadívala se na něj tím svým zářivým pohledem a tichounce odpověděla.
„Já…vlastně bych ani nemohla…“
Udiveně zvedl obočí a zeptal se nechápavě.
„Proč?“
Dlouze se mu zahleděla do očí, a pak se něžně prstem dotkla špičky jeho nosu.
„Nikdo zatím nic netuší a Michael byl velmi mrzutý, že musel nakonec odletět sám. Slíbila jsem, že mu mé náhlé rozhodnutí vysvětlím později, vlastně úplně všem, protože má kariéra bude muset nějaký čas počkat. Včera jsem totiž byla u lékaře…čekám miminko…“ vydechla a zaslzely jí oči.
Avinash nemohl uvěřit tomu, co slyší, nejdříve ji chvilku zmateně pozoroval, ale pak ji ještě pevněji objal a zabořil nadšeně obličej do jejích vlasů. I když tohle byla ta nejúžasnější zpráva, jakou kdy slyšel, přesto do nich přísně zašeptal.
„Ale tentokrát mou nabídku k sňatku doufám neodmítneš…ani bych ti to nedovolil…!“
Provinile se usmála a pak zavrtěla hlavou.
Vzal její zavazadla a společně zamířili k nejbližší telefonní budce.
„Mami? Slyšíš mně? Mám pro tebe úžasnou zprávu! Shanti nakonec do Paříže neodletěla! Bylo to vše dost dramatické, ale to je na dlouhé povídání, dozvíš se všechno, až se uvidíme. Vracím se s ní do Dillí, a brzy se ozvu. A moc ti děkuji, mám tě rád, ahoj…“
Dokázal si živě představit mámin šťastný úsměv, a to ještě nevěděla úplně vše, protože zbytek tajemství si prozatím nechali pro sebe. Taxíkem dojeli na místo, kde Avi zanechal svůj vůz a potom se vrátili zpět domů do Dillí.
Konečně si mohli udělat krásný večer, o který je naposled díky své návštěvě připravil ten mizera Prashad.
„Jak dlouho už to víš?“ zeptal se Avinash při večeři.
„Vlastně teprve od včerejška, lékař mé těhotenství odhadl jen na pár týdnů, ale přesto bych se prý měla šetřit, něco se mu nezdálo ve výsledcích krevních testů. Nedoporučoval mi dlouhé cestování a už vůbec ne kariéru modelky, i když by to na mně zpočátku nebylo vidět. Přesto jsem chtěla odletět, ale na poslední chvíli jsem si to přece jen raději rozmyslela.“
„Dobře jsi udělala, a já jsem velmi šťastný, ale nyní se mne už tak lehce nezbavíš…“ dodal naoko vyhrůžně, obrátil do sebe s chutí skleničku šampaňského, mrknul na Shanti a zářivě se na ni usmál.
Když dohořely svíčky na stole, láskyplně ji odnesl v náručí do postele a toužebně zašeptal, když se pak nad ní rozechvěle skláněl.
„Tolik jsem si přál, prožít opět tento nádherný okamžik, protože jsem si myslel, že už se to nikdy nestane…strašně moc tě chci, ale mám strach, abych jí nebo jemu nějak neublížil…“
Zvonivě se rozesmála a přitáhla si jej těsněji k sobě. Nedočkavě se pod ním zavrtěla, šeptajíc mu rozpustile do ucha.
„Zatím se ničeho neboj, jen musíš teď být trošku něžnější, než jsme doposud byli zvyklí…“
Souhlasně přikývl, přerývaně se nadechnul a vniknul do ní velmi opatrně, poté se začal pohybovat tak něžně, jak to nejlíp dokázal…A pak už se nechali unášet slastnými pocity na obláčcích rozkoše se šťastným vědomím, že pokud je tohle vše pouhý sen, za žádnou cenu se z něj nechtěli probudit…
Aspoň prozatím…